Psaní

MĚŠŤÁCKÝ BLUES

„Jen tak se tu městem sám potloukám, tisíc divnejch pohledů v zádech mám – měšťácký blues, který tu potkávám…“
Tuhle písničku kdysi zpívali dva vlasatí mladíci na Karlově mostě. Bylo pražské jaro roku 1968, mně bylo šestnáct a všechno jako by se v mém životě otvíralo. Karlův most pro mne tehdy byl symbolem svobody a ti dva zpěváci, Jaroslav Hutka a Petr Kalandra, mými vzory. Stával jsem v hloučku kolem nich a občas jim hodil do klobouku pár drobných.
Pak přijely tanky. Ještě než svoboda pohasla, stihli jsme ale na mostě se spolužákem Krondlem také cosi zazpívat a se spolužákem Tomkem vystavit obrazy. V dobách normalizace zpěv utichl a ruch se zklidnil, přesto trvalo několik let, než deště zcela smyly stopy po našich barevných křídách. Na most se vrátila nuda a šeď, jako by nabíral síly k pozdějšímu běsnění. Na silvestra roku 1989 se tudy vůbec nedalo projít, ale lidé v davu na sebe byli vlídní a milí. Přestože tentokrát svoboda vypučela v plné síle, atmosféra tvůrčí svobody se už na most nevrátila. Zpočátku to vypadalo, že je tam dovoleno úplně všechno, a člověk by se ani nedivil, kdyby v tom zmatku sochy ze zoufalství naskákaly do Vltavy. Jak asi dlouho mohly vydržet jen tak s kamennými tvářemi pozorovat kšeft s ruskými matrjoškami a okupantskými uniformami s rudou hvězdou? Pionýři tržního hospodářství se však zanedlouho i se svými papachami odstěhovali do přilehlých ulic a na mostě je vystřídaly živé karikatury malířů či hudebníků, prodavači suvenýrů a jeden duševně nemocný člověk hrající si na démona. Založili si jakési sdružení a hodlají tu zřejmě také zůstat na věčné časy a nikdy jinak. A tak se po mostě celoročně motají cizinci s fotoaparáty a kamerami a sem tam někdo z nich přijde o peněženku. U nohou jim v různě pokřivených patetických pózách polehávají profesionální žebráci, nezajímaví hudebníci všeho druhu tu vybírají drobné a tváří se, jak je to jejich šumařeníčko baví, a zmarněné talenty malířského řemesla vám načmárají portrét, na němž budete skoro stejně oškliví jako ve skutečnosti. Procházka po Karlově mostě je pro člověka s minimální mírou vkusu jen utrpení a potupa. Jakou větší ostudu už bychom si mohli udělat, říkal jsem si před několika dny, když se provalilo, že se most pronajme na noblesní večírek světové smetánky, aby se na něm mohly celebrity ukázat ve svých vzácných veteránech a to všechno se pak odvysílalo spolu se siluetou Hradčan v zahraničí ku slávě vlasti naší. Co by se asi stalo, kdyby se to bývalo povolilo… Leč vystoupili hrdí vlastenci, kulturymilovní politici, pohoršení občané – ale možná i ti, kteří si potřebovali vyřídit nějaké osobní účty s jinými na radnici, a společně se stali neohroženými obránci našeho mostu jako kdysi, když se lid pražský sjednotil a obětavě postavil žoldnéřům švédského krále. Ani tentokrát cizáci neprošli a i já jsem ten odpor ocenil. Most přece není děvka prodejná! A kdyby náhodou byl, tak nebude dávat boháčům, půjde raději jako obyčejně za málo a s lůzou. Chudoba cti netratí.
„Pán se žlutou aktovkou jde z ministerstva snad, jeho píseň ho provází, jeho melodie mu nedá spát – měšťácký blues, vítězný měšťácký blues…“

Jan Burian
(pro Pražský deník, září 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > Měšťácký blues
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní MĚŠŤÁCKÝ BLUES „Jen tak se tu městem sám potloukám, tisíc divnejch pohledů v zádech mám – měšťácký blues, který tu potkávám…“ Tuhle písničku kdysi zpívali dva vlasatí mladíci na Karlově mostě. Bylo pražské jaro roku 1968, mně bylo šestnáct a všechno jako by se v mém životě otvíralo. Karlův most pro mne tehdy byl symbolem svobody a ti dva zpěváci, Jaroslav Hutka a Petr Kalandra, mými vzory. Stával jsem v hloučku kolem nich a občas jim hodil do klobouku pár drobných. Pak přijely tanky. Ještě než svoboda pohasla, stihli jsme ale na mostě se spolužákem Krondlem také cosi zazpívat a se spolužákem Tomkem vystavit obrazy. V dobách normalizace zpěv utichl a ruch se zklidnil, přesto trvalo několik let, než deště zcela smyly stopy po našich barevných křídách. Na most se vrátila nuda a šeď, jako by nabíral síly k pozdějšímu běsnění. Na silvestra roku 1989 se tudy vůbec nedalo projít, ale lidé v davu na sebe byli vlídní a milí. Přestože tentokrát svoboda vypučela v plné síle, atmosféra tvůrčí svobody se už na most nevrátila. Zpočátku to vypadalo, že je tam dovoleno úplně všechno, a člověk by se ani nedivil, kdyby v tom zmatku sochy ze zoufalství naskákaly do Vltavy. Jak asi dlouho mohly vydržet jen tak s kamennými tvářemi pozorovat kšeft s ruskými matrjoškami a okupantskými uniformami s rudou hvězdou? Pionýři tržního hospodářství se však zanedlouho i se svými papachami odstěhovali do přilehlých ulic a na mostě je vystřídaly živé karikatury malířů či hudebníků, prodavači suvenýrů a jeden duševně nemocný člověk hrající si na démona. Založili si jakési sdružení a hodlají tu zřejmě také zůstat na věčné časy a nikdy jinak. A tak se po mostě celoročně motají cizinci s fotoaparáty a kamerami a sem tam někdo z nich přijde o peněženku. U nohou jim v různě pokřivených patetických pózách polehávají profesionální žebráci, nezajímaví hudebníci všeho druhu tu vybírají drobné a tváří se, jak je to jejich šumařeníčko baví, a zmarněné talenty malířského řemesla vám načmárají portrét, na němž budete skoro stejně oškliví jako ve skutečnosti. Procházka po Karlově mostě je pro člověka s minimální mírou vkusu jen utrpení a potupa. Jakou větší ostudu už bychom si mohli udělat, říkal jsem si před několika dny, když se provalilo, že se most pronajme na noblesní večírek světové smetánky, aby se na něm mohly celebrity ukázat ve svých vzácných veteránech a to všechno se pak odvysílalo spolu se siluetou Hradčan v zahraničí ku slávě vlasti naší. Co by se asi stalo, kdyby se to bývalo povolilo… Leč vystoupili hrdí vlastenci, kulturymilovní politici, pohoršení občané – ale možná i ti, kteří si potřebovali vyřídit nějaké osobní účty s jinými na radnici, a společně se stali neohroženými obránci našeho mostu jako kdysi, když se lid pražský sjednotil a obětavě postavil žoldnéřům švédského krále. Ani tentokrát cizáci neprošli a i já jsem ten odpor ocenil. Most přece není děvka prodejná! A kdyby náhodou byl, tak nebude dávat boháčům, půjde raději jako obyčejně za málo a s lůzou. Chudoba cti netratí. „Pán se žlutou aktovkou jde z ministerstva snad, jeho píseň ho provází, jeho melodie mu nedá spát – měšťácký blues, vítězný měšťácký blues…“ Jan Burian (pro Pražský deník, září 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 26. září 2006