Psaní
KRÁSNÉ RACHOMEJTLE
Na Nový rok jsme se vydali k přátelům, kteří bydlí na Letné, abychom se s nimi podívali na ohňostroj. Bydlí v posledním patře a mají pěknou terásku, z níž jsme už minule mohli pozorovat nejen mumraj na nebi, ale i na zemi. Loni byla pláň pokrytá sněhem a připadalo mi, že se dívám na nějaký monumentální obraz se zimní tematikou. Letos na Nový rok bylo mnohem tepleji, i když na terásce žádné rekordní vedro nevládlo a své možná nadělala i ta studená občanská válka, o níž v poledne mluvil v televizi pan prezident. Nevím, meteorologii nerozumím...
Můj vztah k ohňostrojům se během života měnil. Jako dítě jsem je miloval, mívali jsme okna naproti Petřínu a vždycky devátého května nebo sedmého listopadu (to bývaly takové svátky, milé děti) vypukly reje! Když pak v osmašedesátém ze stejných míst vystřelovaly signály a Rusové pálili ostrými, krčil jsem se za stěnou v obavách, že nám, podobně jako mému spolužáku Honzovi, vlétne kulka do bytu. Můj vztah ke světlicím všeho druhu poněkud ochladl. Pozdější normalizační ohňostroje už mě přímo odpuzovaly a nikdy jsem se z nich nedokázal radovat. Ostentativně jsem se v tom ohlušujícím kraválu snažil předstírat, že nic nevidím a neslyším, což trochu provokovalo děti v okolí. Ty se totiž už zase na rachejtle těšily...
Později, když už rudá barva přestala být v ohňostrojích tou nejdůležitější a začalo se cestovat, počal jsem i já k vystřelování světlic na nevinné nebe znovu získávat jiný vztah. Nejprve v New Yorku, kde jsme se ocitli shodou okolností na oslavách konce první války v Zálivu. Stáli jsme na Brooklynském mostě a otevírali ústa údivem, co se všechno na nebi může dít. Brzy nato jsem mohl zhlédnout sobotní půlnoční taškařici v kodaňském zábavním parku Tivoli. Dánové při ní hlasitě jásali, obdivně vykřikovali a ohňostroj mi připadal vtipný, křehký a půvabný jako celé Dánsko. Posledním velkým zážitkem pro mne byla silvestrovská oslava v chilském přístavu Valparaíso, kde jsme natáčeli s Pavlem Kouteckým neuvěřitelné světelné orgie nad mořem. Uprostřed nejdivočejší palby se Pavel obrátil s kamerou na mladou dámu, která stála za námi a nadšeně popisovala tu nádheru své matce do mobilu: „Jú, mami, to je krása!“ vykřikovala. „A teď! Nádhera!!!“
A tak jsem se znovu srovnal i s těmi domácími ohňostroji. Už neříkám, že se jen dělá zbytečný rámus, který děsí ptáky, a že by se ten milion korun, co to stálo, mohl utratit za něco důležitějšího. Jak jsem tak letos pozoroval ta důmyslná světelná kouzla nad sebou a jásající dav pod sebou, docela se mi to líbilo. Možná stárnu, nebo se jen dokážu lépe smířit s tím, že se lidé na celém světě takhle rádi baví, a nic hrozného se mi při tom už nevybavuje. Tentokrát snad jedině citát z knížky historika Františka Rutha, kterou napsal zhruba před sto lety: „Za našich časů známý pyrotechnik p. Hájek pro radost malým i dospělým s konce ostrova Střeleckého pouštívá krásné rachomejtle.“
Lidi na Letné nakonec zatleskali a začali se zvolna rozcházet. I auta, která ucpala okolní silnice, se pak bez velkých problémů pohnula. Vydali jsme se k domovu. Projížděli jsme kolem prezidentské vily u Jeleního příkopu, bydlíme totiž hned naproti. Na první pohled tam byl úplný klid, ani osobní strážce nebylo vidět. Kdybyste ovšem úplně vypnuli motor, zaslechli byste odkudsi z hloubi domu vzdálené ozvěny zuřivé palby studené občanské války.
Ale jinak se tady opravdu nic nedělo.
Jan Burian
(pro Pražský deník)