Rozhovory
Kopírování zachraňuje hudbu
říká písničkář a publicista Jan Burian, který se po odmlce vrátil k psaní písňových textů.
Albem čtrnácti nových písní Zrcadlo, cestopisnou knihou Ostrovy, majáky a mosty o dobrodružstvích suchozemce v Baltském moři a pondělním večerem v pražském divadle Archa oslavuje písničkář, spisovatel, dokumentarista a moderátor Jan Burian své padesáté narozeniny.
LN: V úvodu ke své nové knížce píšete, že nám, suchozemcům, chybí příliv a odliv, že na našich vodách jsou příliš malé vlny. Víme proto míň o životě?
To není jenom suchozemectvím. Žijeme tady v jakémsi umělém světě a způsobuje to víc věcí. V kontrastu k tomu ti lidé z ostrovů, které jsem potkal a jejichž způsob života obdivuji, mají kupříkladu docela jiný vztah k přírodě. Dokáží se o sebe docela jinak postarat. Cítí přírodu fyzicky, moře je tam hlavní, ne oni, diktuje jim, jak se mají chovat, a oni poslechnou.
LN: Zatímco my...
Zatímco my pořád stavíme betonová koryta a myslíme si, že přírodu přelstíme. A pak nešťastně hledíme, co je to za vodu, která se valí tou naší vesnicí. Na Islandu si lidi nestavějí domy tam, kde hrozí pohroma. Nejsou tak namyšlení a nedostatečně pokorní před přírodou, protože ji po staletí sledují a vědí, co by znamenala jedna chyba. Leccos jsem se od nich naučil.
LN: Co například?
Například brzdit. Ve Skandinávii jsem se naučil zpomalovat. Všimněte si, že tady neumíme ubrat plyn. Když se sejdou tři řidiči, spíš na něj šlápnou, aby se narvali tam, kam chtějí, než by pustili druhého. Ale je to už mnohem lepší. Když dám na přechodu přednost chodci, odpoví mi třeba pokynem ruky, poděkuje, i když by - podle zákona - nemusel. Jsou to maličkosti, jenže z těch drobností se právě skládá civilizace, které chceme říkat evropská. Jsem přesvědčen, že tenhle svět, který vidím před sebou, má perspektivu a že je šťastnější než svět věčných konkurentů a rváčů.
LN: Jste tedy, pokud jde o budoucnost, optimista?
Jsem historický optimista. Věřím, že lidi na počátku třetího tisíciletí reagují jinak než před sto lety, že život, i když většinou končí špatně, má nějaký smysl, a věřím, že se lidi ještě leccos nového naučí. Nechci se ale stavět do role klauna, který si na Titaniku pochvaluje, jak je všechno v pořádku. Kouzelným zacinkáním klíčů na náměstí se lidi naráz nezměnili. Vidíme to třeba na generaci politiků, kteří reprezentují tuhle společnost a chovají se stejně jako svazácká elita osmdesátých let. Ideologie jim taky slouží jako zástěrka k získání moci. Jsou to jen vypěstovaní, kultivovaní a razantnější Mohoritové.
LN: Co vás tedy vede k víře, že bude líp?
Je jen otázka času, než lidi dokážou získat potřebné sebevědomí, aby dali politikům najevo, že mají sloužit k prospěchu těch, kteří je zvolili. Lidi se i u nás naučí normálně žít. My třeba založili Klub islandských fanatiků. Sdružuje tři stovky lidí, kteří mají společný zájem a podobný vztah k životu. Někoho zajímají známky, někoho knížky, ale všichni se chtějí dovídat, inspirovat, poznat to, co je na Islanďanech tak fascinující. Jak se staví ke své zemi, hospodářství, literatuře, přírodě...
LN: Co takový klub fanatiků dělá?
Pořádáme islandské večírky, kursy islandštiny, sháníme peníze na vydání knih, máme internetové stránky - a to ne ze snahy vytvořit snad nějakou komerční cestovku, abychom mohli levně na Island. Jsou to lidi, o které je možné se opřít. Mám pocit, že žijeme poměrně hodnotně, nesedíme u televize a neposloucháme tolik ty hochy, kteří to za nás "vzali do rukou".
LN: Politika ale dlouho patřila ke zbraním písničkáře?
Bylo to tak, lidi hledali společenskou kritiku a nacházeli ji i v tom, když jsme zpívali třeba o manželství. Někdy stačilo jen přijít, říct Dobrý večer! a všichni přemýšleli, jak to myslíme. Dnes to není potřeba, jsme svobodní, musíme být daleko hlubší a zodpovědnější, zase je ale větší tlak komerční.
LN: Je těžší se prosadit?
Pro nás paradoxně to těžší je. Dřív, pokud se podařilo prokličkovat schvalováním úředníků, vyšla pak deska aspoň ve velikém nákladu. Teď už to tak není. Řada lidí na uměleckou funkci písniček rezignovala a ten komerční svět se snaží pozřít úplně všechno, nenechat nám vůbec nic. Tyhle prvofázové kapitalisty zajímá, jen kolik vydělají. A firmy jsou do té míry nenasytné, že vyhlásily akci Kopírování zabíjí hudbu. Chtějí zabránit, aby si lidi kopírovali to, co se jim líbí. Snaží se v nich vzbudit pocit, že je to nelegální. A to samozřejmě není, pokud to uděláte jen pro vlastní potřebu. A tím oni sami zabíjejí hudbu, dělají z ní kšeft. Hudba vznikla pro radost, je vyjádřením duše, hraje se pro potěšení nebo ze zoufalství, a to jsou věci, o kterých obchodníci nemají ponětí. A proti tomu se musíme bránit.
LN: Jak se chcete bránit?
Vyhlásil jsem protiakci Kopírování zachraňuje hudbu, jsem šťastný, když si někdo moje cédéčko okopíruje a když ho poslouchá a dokonce lidi k tomu nabádám. Měli bychom si asi uvědomit, že umělci nejsou obchodníci, že nemůžeme úplně za všechno, co uděláme, dostat zaplaceno.
Někdy se holt stane, že malíř nějaký obraz neprodá a že ani zpěvák některou desku neprosadí. Není pravda, že největší umělec je ten, který nejvíc vydělává. Van Gogh by musel být nejhorší malíř ze všech, vždyť neprodal jediné plátno. A tak to je nejen s uměním, ale taky s láskou a se sexem. Když nás leckdy přesvědčují, že je to především kšeft, neměli bychom na to přistoupit. Mohli bychom se tomu aspoň smát.
LN: Vy zrovna se ve svých písničkách nebo fejetonech lecčemu umíte vysmát. Ale dlouho jste teď písně nepsal, proč?
Poslední písničkové texty jsem napsal někdy v roce 1991, pak jsem dělal jiné věci, Burianovu kulturní ozdravovnu, televizní Posezení a leccos jiného. Nebylo soustředění a trpělivost, klid na básničky nebo na texty. Někdy můžete sedět a psát celý den v kavárně a přesto večer zjistíte, že nemáte jediný použitelný verš a všechno zahodíte. Než se ale člověk k téhle pokoře dostane, chvíli to trvá. Začal jsem zhudebňovat poezii a zjistil, že vůbec není nouze o to, co zpívat. Úžasných básníků, kteří leží v knihovně a nikdo si jich nevšímá, je spousta. Zdálo se mi, že to umějí říct líp než já a že co jsem potřeboval, to už jsem asi sdělil. Pak mi psaní ale najednou začalo chybět a znovu jsem se k němu vrátil. Teď mám na desce čtrnáct písniček, za kterými si stojím. Je v nich snad už i ta zkušenost se zhudebňováním, je v nich to, co je pro mě nyní důležité, o čem přemýšlím
LN: Taky to ale chvíli vypadalo, že písničkářům odzvonilo, že folk je mrtev...
Mrtví jsou jedině ti, kteří nemají co říct. Lidi, kteří dělají folk, můžou zabít jen prachy. Ale písnička je tu od dávnověku, žila ve všech režimech, vždycky byli písničkáři, ať to byl Hašler nebo Čelakovský nebo Ježek, Suchý se Šlitrem nebo třeba Plíhal a Váša. Lidi si zpívají, je to jejich přirozenost a je jedno kde - jestli u táboráku, doma s deskou nebo na koncertě. Největší kvality jsou v anonymitě té písničky. Nikdy přece nešlo o tantiémy pro autorské ochranné organizace. Šlo o to, ulevit si od tíhy světa, proto byly často písně smutné. Ten, kdo na nich chce jenom vydělávat, škodí jen sám sobě. Já si říkám, že je dobré dělat hudbu za peníze, ale není dobré ji dělat pro peníze.
Marta Švagrová,
Lidové noviny 21.3.2002