Psaní

KIRKÉ A BALAS

Když člověk píše pravidelně fejetony, začne být po čase natolik ponořen do denních událostí, až hrozí nebezpečí, že v nich utone. Klesne ke dnu a skončí v tlamách podvodných predátorů – úředníků, politiků, novinářů a jiné fauny... Já se zkrátka potřebuju občas alespoň na chvilku vynořit nad hladinu, nadechnout se čerstvého vzduchu a nechat se okouzlovat i děsit nekonečným vesmírem vně i uvnitř. Takovéto chmurné a neuctivé myšlenky mě teď napadaly v autě po cestě mezi Kavčími horami a Pražským hradem, když jsem to bral zkratkou – Vyšehradskou ulicí kolem místa, kde měla kdysi moje maminka Kočová své kočovné divadlo s odpovídajícím názvem Maringotka. V domě, kde se před čtyřiceti lety odehrávala její nejlepší představení, není už po kultuře ani památky, nejspíš se tam něco prodává, ani nevím co a je mi to fuk... Vzpomněl jsem si na léto roku 1969, kdy jsme se pod záštitou sovětských tanků a pod dohledem lidových milicí a policie dobrovolně na dalších dvacet zbavili svobody. Toho léta napsala moje matka jednu ze svých nejlepších her – Kirké a Balas. Byl to příběh z jakéhosi bájného ostrova, kde kromě slušných i méně slušných občanů žila neobyčejná dívka Kirké. Za nekonformní chování ji často stíhal trest – musela otáčet žentourem, kterým se nabírala voda. Když dospěla, zůstala u žentouru nastálo a dobrovolně: „Někdo tu práci přece dělat musí,“ říkala si. Zamilovala se do zajímavého cizince Balase, který už ale dal slovo jiné, kterou nemiloval, a tak musel – i když se mu vůbec nechtělo – z ostrova odjet a „zachovat se jako čestný muž“. Alegorický příběh plný spojitostí s rokem 1968 skončil sice tragicky, přesto v něm kdesi pod povrchem ulpěla jistá naděje a víra ve věci příští. Pro mne, dospívajícího mladíka, to v té ubíjející a bezperspektivní době bylo cosi zvláštního. Jenže když jsem si tu hru nedávno po letech četl, zaujalo mě ještě něco.
Kirké se kdesi na počátku hry ptá svého milého: „A co ty vlastně chceš od života, Balasi?“
Muž rázně odpoví: „Žít – a umřít s čistým svědomím. Se ctí!“
Taková odpověď nezní snad ani dnes nabubřele ani nedosažitelně, koneckonců žijeme teď v demokracii a každý si může dělat, co chce, a když se mu to líbí, tak si třeba i umřít s čistým svědomím. Ale zkuste se vžít do atmosféry roku 1969. Tenkrát bychom na to asi řekli: „No, to budeš mít, hochu, těžké!“ Žít se ctí v bezectném světě byl tehdy velký úkol, či spíše sen, a nikdo nemohl s určitostí vědět, jestli se mu vyplní...
Kirké ovšem nebyla tak závislá na aktuálním dění a Balasova rázná odpověď jí nestačila: „Ale to přece nic není, Balasi!“ řekla. „Ty by ses nechtěl třeba všeho dotknout? S čistým svědomím – samozřejmě!“ A zaskočila ho zásadní otázkou – zda netouží věnovat se i něčemu hlubšímu než jen tomu, co by mělo být samozřejmé, tedy žít tak, aby se za sebe nemusel stydět. To by snad měl být jen základ...
Nepřipadá vám tahle myšlenka třeba zrovna dnes zapeklitě aktuální? Mně ano. Moje myšlenky v poslední době nejčastěji oscilovaly akorát tak mezi Kavčími horami a Pražským hradem, Strakovou akademií a arcibiskupským palácem. Přistihl jsem se, že se zabývám tím, kdo bude vlastnit katedrálu a kolik tam bude stát vstupné. A nějak stále méně přemýšlím o tom, k čemu má ta nádherná budova vlastně sloužit a proč na tom starém posvátném pohanském místě stojí.
Budu se na ni muset jít zase jednou podívat, chvíli spočinout a dotknout se jí... Anebo jít třeba večer na Petřín, posadit se na lavičku vedle hvězdárny, zaklonit hlavu a jen tak zírat.

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > KIRKÉ A BALAS
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní KIRKÉ A BALAS Když člověk píše pravidelně fejetony, začne být po čase natolik ponořen do denních událostí, až hrozí nebezpečí, že v nich utone. Klesne ke dnu a skončí v tlamách podvodných predátorů – úředníků, politiků, novinářů a jiné fauny... Já se zkrátka potřebuju občas alespoň na chvilku vynořit nad hladinu, nadechnout se čerstvého vzduchu a nechat se okouzlovat i děsit nekonečným vesmírem vně i uvnitř. Takovéto chmurné a neuctivé myšlenky mě teď napadaly v autě po cestě mezi Kavčími horami a Pražským hradem, když jsem to bral zkratkou – Vyšehradskou ulicí kolem místa, kde měla kdysi moje maminka Kočová své kočovné divadlo s odpovídajícím názvem Maringotka. V domě, kde se před čtyřiceti lety odehrávala její nejlepší představení, není už po kultuře ani památky, nejspíš se tam něco prodává, ani nevím co a je mi to fuk... Vzpomněl jsem si na léto roku 1969, kdy jsme se pod záštitou sovětských tanků a pod dohledem lidových milicí a policie dobrovolně na dalších dvacet zbavili svobody. Toho léta napsala moje matka jednu ze svých nejlepších her – Kirké a Balas. Byl to příběh z jakéhosi bájného ostrova, kde kromě slušných i méně slušných občanů žila neobyčejná dívka Kirké. Za nekonformní chování ji často stíhal trest – musela otáčet žentourem, kterým se nabírala voda. Když dospěla, zůstala u žentouru nastálo a dobrovolně: „Někdo tu práci přece dělat musí,“ říkala si. Zamilovala se do zajímavého cizince Balase, který už ale dal slovo jiné, kterou nemiloval, a tak musel – i když se mu vůbec nechtělo – z ostrova odjet a „zachovat se jako čestný muž“. Alegorický příběh plný spojitostí s rokem 1968 skončil sice tragicky, přesto v něm kdesi pod povrchem ulpěla jistá naděje a víra ve věci příští. Pro mne, dospívajícího mladíka, to v té ubíjející a bezperspektivní době bylo cosi zvláštního. Jenže když jsem si tu hru nedávno po letech četl, zaujalo mě ještě něco. Kirké se kdesi na počátku hry ptá svého milého: „A co ty vlastně chceš od života, Balasi?“ Muž rázně odpoví: „Žít – a umřít s čistým svědomím. Se ctí!“ Taková odpověď nezní snad ani dnes nabubřele ani nedosažitelně, koneckonců žijeme teď v demokracii a každý si může dělat, co chce, a když se mu to líbí, tak si třeba i umřít s čistým svědomím. Ale zkuste se vžít do atmosféry roku 1969. Tenkrát bychom na to asi řekli: „No, to budeš mít, hochu, těžké!“ Žít se ctí v bezectném světě byl tehdy velký úkol, či spíše sen, a nikdo nemohl s určitostí vědět, jestli se mu vyplní... Kirké ovšem nebyla tak závislá na aktuálním dění a Balasova rázná odpověď jí nestačila: „Ale to přece nic není, Balasi!“ řekla. „Ty by ses nechtěl třeba všeho dotknout? S čistým svědomím – samozřejmě!“ A zaskočila ho zásadní otázkou – zda netouží věnovat se i něčemu hlubšímu než jen tomu, co by mělo být samozřejmé, tedy žít tak, aby se za sebe nemusel stydět. To by snad měl být jen základ... Nepřipadá vám tahle myšlenka třeba zrovna dnes zapeklitě aktuální? Mně ano. Moje myšlenky v poslední době nejčastěji oscilovaly akorát tak mezi Kavčími horami a Pražským hradem, Strakovou akademií a arcibiskupským palácem. Přistihl jsem se, že se zabývám tím, kdo bude vlastnit katedrálu a kolik tam bude stát vstupné. A nějak stále méně přemýšlím o tom, k čemu má ta nádherná budova vlastně sloužit a proč na tom starém posvátném pohanském místě stojí. Budu se na ni muset jít zase jednou podívat, chvíli spočinout a dotknout se jí... Anebo jít třeba večer na Petřín, posadit se na lavičku vedle hvězdárny, zaklonit hlavu a jen tak zírat. Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 24. března 2007