Psaní

JE TO JEN FILM

Nemám rád násilí ve filmu. Vždycky když se blíží scéna, ze které se mi dělá špatně – mozek na zdi, střeva na stromě, pistole namířená na dítě –, mumlám si: je to jen film. Někde za kamerou tam přece jsou rekvizitáři, kteří na herce patlají kečup, propichují figuríny a z nějakého instantního přípravku nejspíš míchají tu mozkovou kaši… Pomáhá mi to. Zvlášť po dvaadvacáté hodině, kdy ze tří z čtveřice našich nejdostupnějších televizních kanálů začne nezadržitelně stříkat krev.
Nejsnazší cesta pro člověka, který chce změnit svět, je stát se filmařem. Došlo mi to, jakmile jsem jako dítě spatřil záběr z českého snímku Akce Bororo, v němž herec Svatopluk Matyáš přešel přes ulici. Měla to být scéna z Rio de Janeira, jenže já v kině náhle zíral na svou rodnou Loretánskou ulici. Rio si tam udělali u kapličky svaté Barbory, patronky umírajících.
Onehdy jsem si zase jednou pustil televizi a žasl. Nikdy bych býval neřekl, že když se vydám přes Staroměstské náměstí do Týnské ulice kolem chrámu a projdu kolem domu, kde míval své vetešnictví proslulý pan Čapek, narazím na stará oprýskaná vrata. A že když je pak rozkopnu, octnu se uprostřed obrovského sálu, v němž kvílí rozjetá německá těžkotonážní partička Rammstein, v transu tam křepčí její fanoušci a všechno to kontroluje ruský teroristický gang. Budu se tam muset jít podívat. Jak jsem to mohl posledně přehlédnout?
Ale jistě – je to jen film, řekl jsem si vzápětí, neboť dav mladých tanečníků si z ničeho nic začal pohazovat s jakýmsi právě zastřeleným mužem s velkou krvavou skvrnou na hrudníku. Jmenovalo se to XXX.
Postava českého detektiva byla v tom příběhu zpodobněna tak, že major Zeman by vedle ní působil stejně distingovaně jako člen britské královské rodiny. Tetovaný hrdina s přiléhavým občanským jménem Vin Diesel seskákal v honičce Radniční schody o poznání rychleji než kdysi ve svých nejlepších letech já, když jsem spěchal na pionýrskou schůzku. Se svým bourákem se pak vecpal do řadu let veřejně nepřístupného nádvoří Schwarzenberského paláce, prohnal se na pozadí devadesáti devíti věží stověžaté Prahy všemi možnými protisměry a nakonec nás všechny spasil, neboť pod Mánesovým mostem hrozila výbuchem odjištěná atomová nálož. Bylo to opravdu k nepřežití, i když šlo jen o film...
„Na světě nenajdete stylovější místo pro tajnou operaci CIA, než je Praha,“ vylekal mě pak na internetu kdosi, i když to tvrzení se už týkalo jiného díla, nazvaného stylově Česká spojka. Karel Gott v něm zpívá agentům CIA a slavný Anthony Hopkins prodává v našem hlavním městě jaderné zbraně stejně snadno jako kdysi veksláci bony: „Chceš atomovku?“
„Za kolik, vole?“
Asi to vynáší. I barrandovský ředitel si pochválil zájem zahraničních velkoprodukcí o natáčení v Praze a vysvětlil příčinu: „Rozumná cena, vysoká kvalita a atraktivní lokace.“ A tak se budu zřejmě stále častěji vracet domů do filmových ateliérů na Hradčanech mezi přistavené karavany, pojízdné toalety, stany, kabely a reflektory. Budu přeparkovávat auto, zavírat okna a dávat si pozor, aby si mě někdo nespletl s figurínou. A také budu hartusit, že by za ty utržené peníze mohlo město do naší ulice zakoupit aspoň odpadkové koše a opravit dlažbu.
V protějším domě se kdysi natáčel slavný Amadeus. Tenkrát se tu sice předstíralo, že jsme ve Vídni, ale nikdo neprotestoval. Co bychom pro Miloše Formana neudělali? On se nám za to také odvděčil hlubokým uměleckým zážitkem a všem Čechům pak svou nehynoucí slávou! Byl to sice také jenom film, ale kvůli takovému bych zaparkoval třeba na Jižním městě, týden klidně nebyl doma a třeba nakonec ze svého koupil i ty odpadkové koše...

Jan Burian
(pro Pražský deník, říjen 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > JE TO JEN FILM
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní JE TO JEN FILM Nemám rád násilí ve filmu. Vždycky když se blíží scéna, ze které se mi dělá špatně – mozek na zdi, střeva na stromě, pistole namířená na dítě –, mumlám si: je to jen film. Někde za kamerou tam přece jsou rekvizitáři, kteří na herce patlají kečup, propichují figuríny a z nějakého instantního přípravku nejspíš míchají tu mozkovou kaši… Pomáhá mi to. Zvlášť po dvaadvacáté hodině, kdy ze tří z čtveřice našich nejdostupnějších televizních kanálů začne nezadržitelně stříkat krev. Nejsnazší cesta pro člověka, který chce změnit svět, je stát se filmařem. Došlo mi to, jakmile jsem jako dítě spatřil záběr z českého snímku Akce Bororo, v němž herec Svatopluk Matyáš přešel přes ulici. Měla to být scéna z Rio de Janeira, jenže já v kině náhle zíral na svou rodnou Loretánskou ulici. Rio si tam udělali u kapličky svaté Barbory, patronky umírajících. Onehdy jsem si zase jednou pustil televizi a žasl. Nikdy bych býval neřekl, že když se vydám přes Staroměstské náměstí do Týnské ulice kolem chrámu a projdu kolem domu, kde míval své vetešnictví proslulý pan Čapek, narazím na stará oprýskaná vrata. A že když je pak rozkopnu, octnu se uprostřed obrovského sálu, v němž kvílí rozjetá německá těžkotonážní partička Rammstein, v transu tam křepčí její fanoušci a všechno to kontroluje ruský teroristický gang. Budu se tam muset jít podívat. Jak jsem to mohl posledně přehlédnout? Ale jistě – je to jen film, řekl jsem si vzápětí, neboť dav mladých tanečníků si z ničeho nic začal pohazovat s jakýmsi právě zastřeleným mužem s velkou krvavou skvrnou na hrudníku. Jmenovalo se to XXX. Postava českého detektiva byla v tom příběhu zpodobněna tak, že major Zeman by vedle ní působil stejně distingovaně jako člen britské královské rodiny. Tetovaný hrdina s přiléhavým občanským jménem Vin Diesel seskákal v honičce Radniční schody o poznání rychleji než kdysi ve svých nejlepších letech já, když jsem spěchal na pionýrskou schůzku. Se svým bourákem se pak vecpal do řadu let veřejně nepřístupného nádvoří Schwarzenberského paláce, prohnal se na pozadí devadesáti devíti věží stověžaté Prahy všemi možnými protisměry a nakonec nás všechny spasil, neboť pod Mánesovým mostem hrozila výbuchem odjištěná atomová nálož. Bylo to opravdu k nepřežití, i když šlo jen o film... „Na světě nenajdete stylovější místo pro tajnou operaci CIA, než je Praha,“ vylekal mě pak na internetu kdosi, i když to tvrzení se už týkalo jiného díla, nazvaného stylově Česká spojka. Karel Gott v něm zpívá agentům CIA a slavný Anthony Hopkins prodává v našem hlavním městě jaderné zbraně stejně snadno jako kdysi veksláci bony: „Chceš atomovku?“ „Za kolik, vole?“ Asi to vynáší. I barrandovský ředitel si pochválil zájem zahraničních velkoprodukcí o natáčení v Praze a vysvětlil příčinu: „Rozumná cena, vysoká kvalita a atraktivní lokace.“ A tak se budu zřejmě stále častěji vracet domů do filmových ateliérů na Hradčanech mezi přistavené karavany, pojízdné toalety, stany, kabely a reflektory. Budu přeparkovávat auto, zavírat okna a dávat si pozor, aby si mě někdo nespletl s figurínou. A také budu hartusit, že by za ty utržené peníze mohlo město do naší ulice zakoupit aspoň odpadkové koše a opravit dlažbu. V protějším domě se kdysi natáčel slavný Amadeus. Tenkrát se tu sice předstíralo, že jsme ve Vídni, ale nikdo neprotestoval. Co bychom pro Miloše Formana neudělali? On se nám za to také odvděčil hlubokým uměleckým zážitkem a všem Čechům pak svou nehynoucí slávou! Byl to sice také jenom film, ale kvůli takovému bych zaparkoval třeba na Jižním městě, týden klidně nebyl doma a třeba nakonec ze svého koupil i ty odpadkové koše... Jan Burian (pro Pražský deník, říjen 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 26. října 2006