Psaní
JAK JSEM PROPADL UŽITKOVOSTI…
Bylo to na počátku roku 1989, krátce po neblahém Palachově týdnu. Pracoval jsem tehdy jako potulný písničkář a zrovna jsem hrál v Žilině. V hotelové restauraci se mi dostal do ruky deník Rudé právo a můj zrak utkvěl na titulku: DIALOG ANO, ALE NE S KAŽDÝM! Chvíli jsem si užíval tu absurdní hořkou srandu, a pak jsem z ničeho nic asi za hodinu napsal písňový text. Spíš ze vzteku než z hravosti, spíš z pomstychtivosti než z vnitřní potřeby tvořit – a taky je to na něm znát. Posuďte sami:
Moje máma říkávala:
My jsme rodina
Príma čupr nóbl lidi
Žádná spodina!
Vem si hochu lopatičku
Na písku si stav
A když přijdou kamarádi
Jen s někým se bav
S Frantou ne
S Karlem jo
S Honzou ne
A s Jirkou teprv ne!
Bortí se mi zámky z písku
Já však mám svou čest
Nebavím se skoro s nikým
Zpívám o sto šest
S Vaškem ne
S Láďou jo
S Lojzou jo
A s Lubošem už ne!
Moje vlastní děti praví
Tati ty jsi cvok
Když furt mluvíš sám
To není žádnej dialog!
S Vaškem ne
S Gustou jo
S Joskou ne
A s Milošem tuplem jo!
Přestaňte mi děcka dělat
Z pískoviště chlív
Dialog je když teď mluvím
Jinak nežli dřív
S Ludvíkem ne
Se Sašou ne
S Vasilem ještě jo
S Michalem radši ne!
S tebou jo!
S tebou ne!
S někým jo
A s každým hned tak ne!
Nazval jsem ho po vzoru starých lidových morytátů Píseň strašlivá o tom velkém dialogu, který nastal v Čechách l.p. 1989, ale ne s každým. Tak vznikl můj největší životní hit, který jsem pak zpíval ještě asi dva roky – před listopadem na různých scénách, v divadlech či na festivalových pódiích a po sametovém převratu i na rozličných shromážděních. V Bratislavě na náměstí SNP jsem ho hulákal počátkem prosince 1989 dokonce pro několik set tisíc lidí najednou. Zpívali se mnou refrén a dupali a jásali – takový sbor už mít nikdy nebudu. Jenže – přiznejme si to – tahle píseň je nejhorší z těch asi tří stovek, které jsem složil.
Člověk nemá psát ze vzteku či z nějakých negativních emocí, protože pak napíše Internacionálu nebo bojový pochod. Jan Rejžek označil tehdy tuhle píseň za píseň roku a měl pravdu, byla to píseň nanejvýš toho jediného roku, užitková záležitost bez hlubšího významu. Od takzvaných angažovaných písní umírající éry se lišila jen tím, že byla trochu vtipnější a – a to se zase nebojím přiznat – že jsem stál na té správné straně barikády. Dnes by člověk musel přepsat ta jména a celý text významově přesunout.
Moc nerad bych se někdy k takovým písním vracel. Nemám rád satiru. Připadá mi daleko smysluplnější číst si nějaké nebulvární noviny a poslouchat písničky o něčem, co může mít dlouhodobější platnost. Třeba takové, jaké skládá můj oblíbený Randy Newman: v sedmdesátých letech přišel s písničkou o povodních v Louisianě z let dvacátých. Já jsem ji pak mohl začít hrát, když u nás v roce 2002 vypukla velká voda. Působila aktuálně a silně. Zato hit o dialogu, z toho už je mrtvola…
Jan Burian
Pro rubriku časopisu Týden Flagelant neboli Pochvalte se sami č. 5/2007