Psaní
HRZÁNSKÝ PALÁC
Tak nám opravili fasádu Hrzánského paláce! Akce proběhla hbitě. Pár dní to sice vypadalo, že to tu politici definitivně zabalili a odjeli do nějaké jiné země s lichým počtem poslanců, zeď paláce chvíli vyhlížela jako ta dívka s potrhanou pletí v reklamě na nějaký krém, ale pak jako zázrakem snad za den za dva zedníci všechny vrásky vyhladili a domeček je jako nový. Také jste slyšeli ten vtip, že Česká republika je největší nevládní organizací na světě? Já osobně si myslím, že už to nebude trvat dlouho, nanejvýš několik měsíců či let, a nová vláda bude schválená. A z hlediska naší historie pak nebudou dosavadní vleklá jednání, na jejichž výsledky před Hrzánským palácem čekávají netrpěliví novináři často dlouho do tmy, o moc delší než ta blesková oprava fasády. Budou představovat jednu z drobných epizod v dějinách tohoto starého domu.
Bohatství a pozoruhodnost Hrzánského paláce nespočívá v jeho vnější nádheře, ale především v historii a v pestrosti osudů lidí, kteří v něm bydlili. Ve čtrnáctém století si ho údajně koupil mladý Petr Parléř, stavitel Svatovítské katedrály a Karlova mostu. O čtyři století později tady bydlel i Tomáš Garrigue Masaryk a psal v něm Českou otázku. Mezi majiteli paláce převládali šlechtici, jeden z nich – Vilém Albrecht Krakovský z Kolowrat – nechal v zadním traktu jednopatrové budovy přistavět na prudkém svahu věžovitý dům o pěti patrech. V přízemí bývala katovna, mučírna, prádelna a další příslušenství. Z rozsáhlého sklepení vedla podle historika Františka Rutha „čtvrt hodiny dlouhá“ podzemní chodba směrem ke Svaté Markétě. Sklepy prý sehrály svou historickou úlohu i v protirakouském odboji: za skladiště zbraní si je vyhlédla Maffie, neboť v domě se scházeli významní buřiči. Tehdejší majitel, malíř Ferdinand Engelmüller, v něm založil proslulou malířskou školu, celý palác opravil, objevil stará sgrafita a otevřel pro veřejnost velkou terasu s nádherným výhledem na Prahu. Syn slavného krajináře Antonína Slavíčka Jan nechal kvůli tomuto výhledu vybourat velké okno a pak – snad na omluvu, že poškodil barokní fasádu – maloval z okna jeden obraz Prahy za druhým... Během přestavby paláce v tuhých komunistických letech 1949-1954 našla nedaleko barokní kašny s plastikou Herkula na nádvoří paláce místo i dvě monumentální díla socialistického realismu – rozměrná sgrafita Adolfa Zábranského Se Sovětským svazem na věčné časy a mozaika s pionýry podle návrhů někdejšího surrealisty Vojtěcha Tittelbacha. Obě díla nepřežila sametovou revoluci, Herkules přetrval všechny režimy a drží jako stejnojmenné lepidlo.
V polovině šedesátých let minulého století jsem tu měl nepříjemný zážitek. Tenkrát se fasády neopravovaly tak rychle jako dnes (politici tehdy naopak pracovali mnohem razantněji a v jednom šiku), a tak pětipatrové lešení na straně do Úvozu dost dlouho zelo prázdnotou. Až jsme si po něm s několika spolužáky začali zkracovat cestu ze školy. Snadno jsme vyšplhali čtyři patra na dvorek sousedního domu, seskočili ze zídky a prošli domovní chodbou do Loretánské ulice. Já jsem si ale jednou spletl cestu a na lešení v prvním patře odbočil kolem otevřeného okna ke schůdkům na druhé straně. Z okna se vynořil chlap v trenýrkách a zfackoval mě. Jak se později ukázalo, byl to můj budoucí tchán. Myslím si však, že z historického hlediska nebude ani tato epizoda – podobně jako doposud neúspěšná snaha ustavit naši vládu – nejspíš nijak zvlášť významná...
Jan Burian
psáno pro Pražský deník