Hodina duchů

Recenze alba Hodina duchů

JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989)
Hudební kritik Pavel Klusák na serveru www.muzikus.cz (podzim 2007) v článku, v němž uvádí 10 nejlepších písničkářských alb.

JAN BURIAN: HODINA DUCHŮ
Josef Vlček v článku ALBA ROKU 1989, Music, č.10/2006

Hodina pravdomluvných duchů
FOLK A COUNTRY, 5/1996

Zpráva o Burianově metamorfóze
Zemědělské noviny, 17. února 1990

Jan Burian (Dan Fikejz): Hodina duchů
Melodie č. 2/1990

Triumfální hodina dobrých duchů
Lidové noviny, 2.2.1990

Dva světy Randyho Buriana aneb Deník českého občánka ze sklonku tisíciletí
Gramorevue č.12/1989

JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989) - podle Pavla Klusáka

„Fikejzova fantazie a chytře používané syntezátory skvěle zasadily Burianovy písničky do výrazných a rozdílných zvukových krajin. Líbí se mi, když se někdo nespolehne jen na evidentně dobré songy, a ještě navrch propracuje dvě patra hudebního kontextu. Burian po téhle desce sáhl k druhému extrému a Černý z nebe (1991) pojal jako minimalistický lo-fi bigbít. Taky zásah do černého.“

Hudební kritik Pavel Klusák na serveru www.muzikus.cz
(podzim 2007) v článku, v němž uvádí 10 nejlepších písničkářských alb

JAN BURIAN: HODINA DUCHŮ

Zatímco svět řešil podvody showbyznysu, aplikaci počítačů v populární hudbě a otázku, který taneční styl je ten pravý, v ČSSR vrcholila vlna společenského protestu, v níž po nové vlně přebírali vůdčí hlas písničkáři. Vtipné a společensky břitké album Jana Buriana nespravedlivě zapadlo ve víru listopadového sametu, ale nic nevystihuje těsně předrevoluční atmosféru tak přesně. Zachycuje pohled intelektuála z roku 1989 na spotřební kulturu, na uzavírání se lidí do sebe a na obecnou depresi z neschopnosti změnit věci. Strach, hrůzu z vlastní paměti i nejistotu, co dál. Nikde nepadne ani slovo o tom, kdo za to může, a přesto v každé písni cítíme odpověď. Je obdivuhodné, jak se Burianovi podařilo za pomoci klávesových nástrojů Dana Fikejze stručně a s úsměvem zachytit hloubky, z nichž některé vnímáme až teprve teď.

Josef Vlček v článku ALBA ROKU 1989 v časopise Music, č.10/2006 strana 42

Hodina pravdomluvných duchů

Jan Burian si rozhodně nemůže stěžovat, že by jeho debut byl uspěchanou záležitostí. Objevil se sice s Jiřím Dědečkem na malých nosičích i na antologii Ozvěny malých scén, ale na vlastní projekt si počkal až do konce osmdesátých let. Hodina duchů měla zvláštní osudy. Natočena v normalizovaném a jen kalendářově přestupném roce 1988, vyšla na sklon-ku přestupného a nenormálního roku 1989. Měla červený obal, texty jednotlivých písní na něm Byly vysázeny jako novinové články a koupili si ji všich-ni skalní. Ostatní měli v té době jiné starosti.

Tak se stal mimoděk Burian, jedním z prvních, kteří dali odpověď na to, zda folk přežije velvetovou revoluci. Neboť ty písně nezasmrádly jako sýr., nao-pak vyzrály jak víno. Jsou to především písně o exi-stenciálních nejistotách. Zcela soukromých, skupi-nových i společenských. Když nyní Bonton reedoval desku v dalším z kalendářově přestupných roků, mám pocit. že některé písně, inspirovány tehdejší realitou, nejsou funkcí času.

Tím nechci říci, že každý verš Burianových písní by byl vytesán do mramoru. Léta vystupování s nahoř-klým humorem ve dvojici s Dědečkem se podepsala v občas prostořekém řádku, slovní hříčky jsou někdy jen lehce naskicované jako v jonášovském kabaretu, a to, co na pódiu může být dotaženo gestem, průvodním slovem, zde má daleko méně prostředků, jak se dokreslit do plného tvaru. Ale za tím lehkým pousmáním zůstávají písně hladivé a plné smutku jako lidové balady. Ano, troufnu si říci, že nejlepší Burianovy kousky s nimi mají mnoho podobného. Pointy některých obrazů dávají obehranému spojení několika slov zcela nový význam Noci jsou dlouhý - delší než naše naděje; je Silvestr čas věšení - plakátů s datumy.

Za tři nejdůležitější písně považuji Kanárka, Hodinu duchů a Ještě tak pejska. Posledně jmenovaná je krutou anatomií osamělého stáří, kdy člověk se dobrovolně začne oddělovat od lidí, a tím i od života. Ještě žije, ještě se drží, ale už jen na vlásku. Vztahy, které je ochoten navázat, už jsou neplnohodnotné a provizorní, ještě je ochoten vzít si domů pejska, člověka už ne.

Kanárek je příběh o tom, jak jsme nepřipraveni svobodu. Toužíme vyměnit svou těsnou klec za klec celého pokoje, neuvědomujíce si, že to je jen klec za klec. Chtěli bychom být svobodni a bezpečni zároveň. Ale to nejde. Tam za oknem čeká svět, tam oknem čeká svoboda, tam za oknem čeká smrt. Hodina duchů je vlastně variace na známé téma - v polosnovém prostoru se autor setkává se slavnými osobnostmi. Jiří Suchý pointoval podobnou píseň tím, že mu bylo hezky v takové krásné společnosti. Josef Streichl dokonce končí píseň tím, jak velikáni s nadšením poslouchají z magnetofonu Mertu, Plíhala, Nohavicu, Streichla. Burian končí skepticky: Ptají se, kdo jsem, že mě neviděli, kdo jsem a jsem vykonal? Připomíná mi to, jak se kdysi ptali Antonína Dvořáka, co by dělal, kdyby vešel Mozart. „Zalezl bych pod stůl a tiše se styděl," odvětil prý Mistr.

Jakkoli Burianův životní pocit je vyjádřitelný rozpaky nad sebou, pochybami o své dostatečnosti, troufnu si prohlásit, že tato deska je nejsilnější z Burianových projektů. Nezanedbatelný podíl na tom má i Dan Fikejz, který svými klávesami otevřel Burianovi nové hudební směry. Jan nikdy nebude autorem úspěšných melodií, ale Dan pod jeho komorní linky dokázal rozprostřít hudbu v dobré slova smyslu náladotvornou, souznějící. Na desce je ovšem i přehršel dalších, dnes leckdy slavných jmen, ale ve srovnání s přínosem Fikejzovým jsou to jen dobří herci epizodních rolí. Jejich zařazení na desku je významné spíš z hlediska historického, neboť troufnout si v roce 1988 angažovat třeba Topola, Jůzu nebo Vášu, to chtělo i kus politické odvahy.

Reedice je vybavena obsáhlým a graficky příjemným bukletem, obsahujícím všechny texty i v angličtině (praktický smysl tohoto počinu mi poněkud uniká, ale jako kurs angličtiny to není špatné) a několik Janových fotografií. Proti vinylovém tvaru obsahuje navíc čtyři bonusy, zařazené doprostřed, tedy mezi stranu A a B původního nosiče. Přiznám se, že je to pro mne poněkud obskurní místo, i když chápu, že nerudovské Kam s nimi se zde řešilo zvlášť těžko. Deska byla prokomponována tak, že za pointu Celkem to jde je nemělo cenu dávat a na začátku by se vyjímaly taky divně. No budiž, ale abych se přiznal, když jsem poprvé zaslechl z kompaktu první bonus V mým příštím životě, znejistěl jsem. Ucho už si tam zvyklo mít Hodinu duchů. Předpokládám však, že kompakt budu poslouchat dost často na to abych si tuto změnu zafixoval.

Jiří Moravský Brabec
FOLK A COUNTRY, 5/1996

Zpráva o Burianově metamorfóze

To je celý on. Ostrou výměnu názorů s dosebezahleděným portovním hnutím uzavřel Jan Burian výrokem „slovo folk mi bylo ukradeno", který hned vzápětí doložil LP deskou, sebou samým charakterizovanou jako „popření modelu folkaře jako figurky za piánem čí kytarou". Burianovo otevření se světu, konkrétně inspirace pražským novovlným rockem a především pak osudové setkání s žánrově nezatíženým skladatelem a klávesistou Danielem Fikejzem, má tedy za následek fakt, že hlavního protagonistu alba Hodina duchů (Panton) nebudeme již zřejmě vídat výhradně opuštěného za akustickým klavírem.

Tak zkušený muzikant jako Burian ovšem dalek elektrického opojení vedoucího k samoúčelnosti. V tom mu vychází vstříc velmi vkusná a citlivá Fikejzova aranžérská práce, jež přísně bez nadbytečných exhibičních sól a při vědomí charakteru či barvy toho kterého nástroje - slouží náladě jednotlivých písní. Při poslechu procházíme neobvykle širokou stylovou škálou, od reggae až po nostalgickou jazzůvku. Ve všech písních však platí zákon jakéhosi pokřiveného zrcadla, záměrné žánrové nečistoty. Tak například navozenou atmosféru westernové dupárny naruší kratičký vstup metalové kytary (Loučení) a v Silvestru, pouťové odrhovačce s přítomným orchestriónem, nás překvapí mohutný symfonický závěr. Rozmanité instrumentaci odpovídá i zdánlivá všehochuť hostujících hudebníků. V jednotlivých číslech se střídají jazzmani (bubeník A. Vitouš, kontrabasista J. Honzák, americký dechař D. Kennedy) s rockery (kytarista M. Kučaj, flétnistka K. Nejepsová, zpěváci P. Váša, F. Topol, Z. Michnová).

Ich forma, nejčastěji frekventovaný způsob vyprávění, naznačuje směřování Burianových poetických sdělení: k ironické až sarkastické sebereflexi. Jejich prostřednictvím dokáže autor, jak jsme a něho zvyklí, velmi lapidárně vystihnout vlastní pocity: bezmoci v konformní mašinérií (Playboy z playbacku), rezignované lhostejnosti (Ještě tak pejska) či neschopnosti vlastní identifikace. (Hodina duchů). Na snad až příliš sebekritickou otázku právě v Hodině duchů („Kdo jsem a co jsem vykonal?") však není zas až tak složitá odpověď. Dává ji sedmnáct let Burianova nepřehlédnutelného a nezkorumpovatelného písničkaření završeného (velmi pozdě) právě tímto elpíčkem.

Milan Tesař,
Zemědělské noviny, 17. února 1990

JAN BURIAN (DAN FIKEJZ): HODINA DUCHŮ

Jan Burian zřejmě neměl problémy s výběrem písní na první velkou desku. Pomineme-li 15 minut s Jiřím Dědečkem na albu Ozvěny malých scén 1 (1982), EP Jan Burian, EP s Jiřím Dědečkem a mikromihnutí se na EP Drobné skladby mistrů, poskytl mu tentokrát Panton - po více než desetiletí čekání - celou plochu alba. Jan Burian a Dan Fikejz ji zaplnili ve stylu velkých postav populární hudby.

Písničkář je schopen s posmutnělou medvědí dobromyslností rozehrát show, kde je zábava formou, výkřik, protest či tvrdá črta obsahem, vyšlehnuvším v přehlušující síle (například Ještě tak pejska) nebo přitlumeně (Celkem to jde). Oscilace mezí humorem, konstatováním a angažovaností probíhá velmi citlivě jak ve skladbách, tak v kompozici čtrnáctipísničkového alba. Jan Burian snad měřil na textových mikrováhách básnictví s civilností, běžnost s neobvyklostí. Většinou rafinovaně obyčejné a křehké texty samozřejmě rámují nebo probleskují burianovské nosné nápady. Například Hodina duchů staví nicotnost smrtelníka proti velikostí nesmrtelných. Smrtelníkem je sám písničkář, jenž si ovšem gestem přiznané obyčejnosti (Ptají se, kdo jsem, že mě neviděli. Kdo jsem a co jsem vykonal?) sahá po slávě vyvolených. A v praxí ji potvrzuje i tímto albem.

Tematicky pestrá deska je hudebně a „nefolkově" rozkošatěná. Zatímco na albu Slávka Janouška Kdo to zavinil? instrumentace spíše podkresluje a dokresluje, Burianův aranžér, spoluhráč a klávesový fantasta Daniel Fikejz projekt dostavěl a obohatil mnoha dalšími samonosnými rozměry (jako by se v pozadí jízlivě pochechtával Frank Zappa, Tom Waits si rval duši z těla, Randy Newman shovívavě glosoval z výšky svého pianového kabaretiérství). Kolekce hmotných hudebních hostů, od Michala Jůzy po Zuzanu Michnovou, dotváří něžnou a inteligentní bizarnost této pojetím ojedinělé - nadčasové a zároveň aktuální desky. Grafik Karel Haloun přišel na geniální nápad: opatřit titulní stranu obalu texty v podobě novinových článků. Mezi portrétními fotografy najdeme i písničkáře Ivana Hoffmana, jehož postoje i práce si Jan Burian velmi váží. Nelze pominout producenta Vojtěcha Lindaura, ale ani tiskové chyby (Danielu Fikezovi), které, pozitivně vzato, učiní z prvních vydání Hodiny duchů cenný originál...

Nezbývá než se prostřednictvím Jana Buriana s přáteli duchovními i fyzickými, prostřednictvím gramofonu i šoubyznysu, vydat na cestu panoptikem života. Ve smutně pokřiveném zrcadle defiluje mnohé z toho našeho načančaného veselí.

Vladimír Vlasák,
Melodie č. 2/1990

Triumfální hodina dobrých duchů

Když někdo dostane po sedmnácti letech úspěšného vystupování příležitost natočit konečně dlouhohrající desku, předpokládalo by se, že si dá celkem záležet ale to, co provedl se svým prvním albem Hodina duchů (Panton, prosinec 1989) JAN BURIAN, je přímo trojnásobným překvapením. Nejen, že ti, kteří Buriana dosud neznali, tu objeví bez výjimky vysoce nadprůměrný repertoár v citlivém autorském podaní jednoho z nejvýznamnějších současných českých textařů. Nedosti na tom, že Burian zde (jak tomu bylo v `posledních letech stále častěji) opustil pouhý tradiční klavírní doprovod. Rozmanitost nápaditých podob, do kterých zasadil hudbu druhý protagonista desky, aranžér a klávesista DANIEL FIKEJZ, je na domácí scéně málem neslýchaná.

Jestliže kritika téměř jednohlasně vyzdvihovala loňský gramofonový bestseller V penziónu Svět Petra Hapky a Michala Horáčka, pro semknutost obrazných (i obratných) textů a výrazná aranžmá, a přijmeme-li tato kritéria za pravidla hry, pak Hodinou duchů Burian s Fikejzem renomované autory neoddiskutovatelně strčili do kapsy; texty, balancující na ostří poezie, tu míří k rovině obecných morálních hodnot znatelně kratšími oklikami, v hudebním světě se pak jeví kontrast ještě zřejměji: Dan Fikejz vystoupil z úzkého oploceného území popmusicových klišé a rozběhl se širým prostorem krajiny fantazie. S okouzlují samozřejmostí využívá prostředků, jichž se řemeslníci středního proudu dávno vzdali a žongluje s hudebními vtipy, aniž by, byť na okamžik, zabředl do samoúčelnosti.

Snad každá píseň na desce má díky odlišné žánrové stylizaci jinou atmosféru, a přesto jsou všechny navzájem pevně spojeny jak jasným názorem v textech, tak invenční hravostí hudby, která Burianovy příběhy s nadhledem ilustruje a umocňuje. Miniatura Loučení je svéráznou koláží, kde se kromě Burianova piana najde místo i pro countryové housle, metalovou kytaru, banjo, nedefinovatelně břinkavé bíci nástroje i pomocí techniky samplingu voperovaný úvodní křik Franka Zappy, kmotra všech muzikantských absurdních žertéřů. Ve Ztrátě paměti, na místě, kde by rocker čekal kytarové sólo (navíc po Burianově lakonickém upozornění „Sólo bude!") si mezihru unisono zahřímá velký orchestr. V hořké reflexi televizní zábavy Playboy z playbacku (doprovázet zrovna tenhle text rozvrzaným orchestrionem je nápad k nezaplacení!) saxofonové sólo jako by Felixi Slováčkovi uteklo z lopaty, nad „konstruktivně optimistickým" závěrem zcela frustrativní bilance Silvestr musí každá kvalifikační či schvalovací komise (jejichž éra, doufejme, právě končí) plesat nadšením.

Za zmínku nepochybně stojí společenství cenných muzikantských hostí (kontrabasista Jaromír Honzák, hráč na bicí Alan Vitouš, americký trumpetista Darryl Kennedy...) včetně několika o generaci mladších vokalistů (Filip Topol, Michal Jůza, Petr Váša), jejichž přítomnost lze chápat ) jako symbolické gesto ukazující k názorové spřízněnosti.

„Zbavte se strachu! Váš umělec je s vámi!", hlásá Burian na své letošní novoročence. Psal to před listopadem? Nebo po něm? Nevím. To se stěží pozná. Jan Burian je v některých věcech stejný už spoustu let.

Pavel Klusák,
Lidové noviny, 2.2.1990

Dva světy Randyho Buriana
aneb Deník českého občánka ze sklonku tisíciletí

Předem se omlouvám Danu Fikejzovi, že na chválu jeho víc než jen aranžérského přínosu nezbude čas, protože se pořád musíme točit kolem jeho kolegy, nevalného zpěváka, potutelného, někdy komického, někdy jedovatého, ale vcelku laskavého tlouštíka Jana Buriana, jehož první album Hodina duchů (Panton 870881-l311) vychází o víc než dvacet let později než debut Burianova amerického blížence Randyho Newmana. V elektronice máme prý ještě větší zpoždění tak co!

Nezmíním se ani o Burianových hostech. Snad jen to, že jsem četl o jeho přání natočit desku pro slušné lidi. Slovo ,slušný' má samozřejmě mnoho významů, i ironických, ale pokud je Burian mínil tak, jak je chápu já, vznikla nakonec deska slušných lidí pro slušné lidi.

Dosud jsem neslyšel lépe sestavenou kolekci českého písničkáře. Obávám se sice, že na konci první strany bude posluchačova pozornost mírně klesat - dvě podobně laděné goodtimeové melodie a mezi nimi lyrické vyznání lásky k Morgensternovi, to je na první poslech možná těžká zkouška. Možná. Burian je totiž naštěstí velmi srozumitelný, což znamená, že nejen dobře vyslovuje, ale jeho texty jsou přehledné, takže při opakovaném poslechu se už dá Morgenstern unést.

První píseň koresponduje s poslední a vyslovuje hlavní téma cyklu: „Poslední dobou leccos mě děsí, leccos mě složí/ už nečtu knížky, neslyším rozhlas, ani hlas Boží" a „Jen občas mi něco chybí / a nevím, co to je / to se pak tajně zavírám / do svýho panelovýho pokoje". K němu se Burian vrací s pravidelnou úporností skoro v každé písni (však je to téma ne na jedno, ale na deset LP), hledá alternativy, licituje s nabídkami, posmívá se všemu (i sobě) a je mu do breku, že nikdy nepozná nepoznatelné stejně jako jeho, Kanárek, který si dovede představit jen to, co je na dohled („…a ve snu vidím otevřený dvířka / za nima celý širý svět / a hloubka nesmírná / a přezávratná šířka / ode zdi ke dveřím a zpět"), nikdy už víc v životě nedosáhne a bude jen sedět uvnitř světa, který je vzduchoprázdnou vývěvou, za jejímž sklem tuší cosi vytouženého, ale nenahmatatelného a těžko srozumitelného.

Odtud pochází má teorie dvou Burianových světů. Ten uvnitř, ve vývěvě, to je domov, v němž se mísí emoce pro i proti (celkem vzato, medvídkovský dvojzpěv Poprvé a potisící se Zuzanou Michnovou není nic jiného než něžnější varianta S cizí ženou v cizím pokoji), přičemž je zajímavé, že veškerá ,pro' jsou v hravé a shazující poloze hudební i textové (Loučení, Narkoman). Bud' jak buď, přes burianovskou skepsi a snahu zůstat nad věcí je to ona příjemná stránka závěrečného „celkem to jde". I tady ale zazní hořký a smutný tón, když hrdina předposlední písně uvažuje, že si pořídí „ještě tak pejska, člověka už ne."

Svět za sklem má s domovem uvnitř společné téma hledání vlastního já. Burian se na něj dívá s touhou najít v něm pevný bod oporu, jistotu, z níž by se dalo rozmotat klubíčko záhad prostého človíčka, který právě prožívá dantovské „kde život náš je v půli se svou poutí": Třicet roků a co dál / kdo jsem a co jsem vykonal". A jednu z možných odpovědí nachází v jiné písni: „Musím se přiznat, že se neznám:" Maně mě přitom napadá citát z textu v jedné losangelské hardcoreové kapely: „V závodě miliónu spermií jsem získala první cenu - lidské tělo." Burian se ptá: Co s ním?

Zjišťuje-li zároveň, že tím pevným bodem není on sám, musí si notně položit otázku: A kdo tedy? Kdo nebo co řídí kroky lidské bytosti? Sám to v jedné skladbě naznačuje: „jen občas vyběhne kdosi / zmatený do tmy ze dveří/ dívá se vzhůru, němý a bosý / a doma čekaj s večeří." Závidí věřícím, proto ten němý pohled vzhůru, proto časté zmínky o Bohu (Silvestr, Poslední dobou) sám neznaboh, rebel proti autoritám a Oliver Hardy v jedné osobě.

Známe Buriana jako vtipného glosátora každodenních událostí a i zde najdete spoustu aktualizací směřujících však naštěstí do obecna. Burian musí ta vážná odhalení své duše nějak maskovat, vždyť člověk dneška se bojí cizích slov a velkých pravd, je to posměváček, a proto vrší jedovatosti, zlolajnosti a nadsázky, prostě furiantství: „Vyrvi mi vnitřnosti z těla a říkej mi, kdo všechno tě sved /pouštěj mi skupinu Elán / nalej mi do uší med." Z toho pramení zlehčující komično, které balvan ústředních bolestí lidské existence pomáhá nést, takže posluchač netrpí, naopak - baví se, vždyť ho Burian hladí. Co může tedy člověk před čtyřicítkou na tomhle světě ještě jiného udělat? Jo, Honzo, jsme jedné krve, ty a já.

Josef Vlček
Gramorevue č.12/1989


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > hudba > Hodina duchů > recenze alba Hodina duchů
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Hodina duchů Recenze alba Hodina duchů JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989) Hudební kritik Pavel Klusák na serveru www.muzikus.cz (podzim 2007) v článku, v němž uvádí 10 nejlepších písničkářských alb. JAN BURIAN: HODINA DUCHŮ Josef Vlček v článku ALBA ROKU 1989, Music, č.10/2006 Hodina pravdomluvných duchů FOLK A COUNTRY, 5/1996 Zpráva o Burianově metamorfóze Zemědělské noviny, 17. února 1990 Jan Burian (Dan Fikejz): Hodina duchů Melodie č. 2/1990 Triumfální hodina dobrých duchů Lidové noviny, 2.2.1990 Dva světy Randyho Buriana aneb Deník českého občánka ze sklonku tisíciletí Gramorevue č.12/1989 JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989) - podle Pavla Klusáka „Fikejzova fantazie a chytře používané syntezátory skvěle zasadily Burianovy písničky do výrazných a rozdílných zvukových krajin. Líbí se mi, když se někdo nespolehne jen na evidentně dobré songy, a ještě navrch propracuje dvě patra hudebního kontextu. Burian po téhle desce sáhl k druhému extrému a Černý z nebe (1991) pojal jako minimalistický lo-fi bigbít. Taky zásah do černého.“ Hudební kritik Pavel Klusák na serveru www.muzikus.cz (podzim 2007) v článku, v němž uvádí 10 nejlepších písničkářských alb JAN BURIAN: HODINA DUCHŮ Zatímco svět řešil podvody showbyznysu, aplikaci počítačů v populární hudbě a otázku, který taneční styl je ten pravý, v ČSSR vrcholila vlna společenského protestu, v níž po nové vlně přebírali vůdčí hlas písničkáři. Vtipné a společensky břitké album Jana Buriana nespravedlivě zapadlo ve víru listopadového sametu, ale nic nevystihuje těsně předrevoluční atmosféru tak přesně. Zachycuje pohled intelektuála z roku 1989 na spotřební kulturu, na uzavírání se lidí do sebe a na obecnou depresi z neschopnosti změnit věci. Strach, hrůzu z vlastní paměti i nejistotu, co dál. Nikde nepadne ani slovo o tom, kdo za to může, a přesto v každé písni cítíme odpověď. Je obdivuhodné, jak se Burianovi podařilo za pomoci klávesových nástrojů Dana Fikejze stručně a s úsměvem zachytit hloubky, z nichž některé vnímáme až teprve teď. Josef Vlček v článku ALBA ROKU 1989 v časopise Music, č.10/2006 strana 42 Hodina pravdomluvných duchů Jan Burian si rozhodně nemůže stěžovat, že by jeho debut byl uspěchanou záležitostí. Objevil se sice s Jiřím Dědečkem na malých nosičích i na antologii Ozvěny malých scén, ale na vlastní projekt si počkal až do konce osmdesátých let. Hodina duchů měla zvláštní osudy. Natočena v normalizovaném a jen kalendářově přestupném roce 1988, vyšla na sklon-ku přestupného a nenormálního roku 1989. Měla červený obal, texty jednotlivých písní na něm Byly vysázeny jako novinové články a koupili si ji všich-ni skalní. Ostatní měli v té době jiné starosti. Tak se stal mimoděk Burian, jedním z prvních, kteří dali odpověď na to, zda folk přežije velvetovou revoluci. Neboť ty písně nezasmrádly jako sýr., nao-pak vyzrály jak víno. Jsou to především písně o exi-stenciálních nejistotách. Zcela soukromých, skupi-nových i společenských. Když nyní Bonton reedoval desku v dalším z kalendářově přestupných roků, mám pocit. že některé písně, inspirovány tehdejší realitou, nejsou funkcí času. Tím nechci říci, že každý verš Burianových písní by byl vytesán do mramoru. Léta vystupování s nahoř-klým humorem ve dvojici s Dědečkem se podepsala v občas prostořekém řádku, slovní hříčky jsou někdy jen lehce naskicované jako v jonášovském kabaretu, a to, co na pódiu může být dotaženo gestem, průvodním slovem, zde má daleko méně prostředků, jak se dokreslit do plného tvaru. Ale za tím lehkým pousmáním zůstávají písně hladivé a plné smutku jako lidové balady. Ano, troufnu si říci, že nejlepší Burianovy kousky s nimi mají mnoho podobného. Pointy některých obrazů dávají obehranému spojení několika slov zcela nový význam Noci jsou dlouhý - delší než naše naděje; je Silvestr čas věšení - plakátů s datumy. Za tři nejdůležitější písně považuji Kanárka, Hodinu duchů a Ještě tak pejska. Posledně jmenovaná je krutou anatomií osamělého stáří, kdy člověk se dobrovolně začne oddělovat od lidí, a tím i od života. Ještě žije, ještě se drží, ale už jen na vlásku. Vztahy, které je ochoten navázat, už jsou neplnohodnotné a provizorní, ještě je ochoten vzít si domů pejska, člověka už ne. Kanárek je příběh o tom, jak jsme nepřipraveni svobodu. Toužíme vyměnit svou těsnou klec za klec celého pokoje, neuvědomujíce si, že to je jen klec za klec. Chtěli bychom být svobodni a bezpečni zároveň. Ale to nejde. Tam za oknem čeká svět, tam oknem čeká svoboda, tam za oknem čeká smrt. Hodina duchů je vlastně variace na známé téma - v polosnovém prostoru se autor setkává se slavnými osobnostmi. Jiří Suchý pointoval podobnou píseň tím, že mu bylo hezky v takové krásné společnosti. Josef Streichl dokonce končí píseň tím, jak velikáni s nadšením poslouchají z magnetofonu Mertu, Plíhala, Nohavicu, Streichla. Burian končí skepticky: Ptají se, kdo jsem, že mě neviděli, kdo jsem a jsem vykonal? Připomíná mi to, jak se kdysi ptali Antonína Dvořáka, co by dělal, kdyby vešel Mozart. „Zalezl bych pod stůl a tiše se styděl," odvětil prý Mistr. Jakkoli Burianův životní pocit je vyjádřitelný rozpaky nad sebou, pochybami o své dostatečnosti, troufnu si prohlásit, že tato deska je nejsilnější z Burianových projektů. Nezanedbatelný podíl na tom má i Dan Fikejz, který svými klávesami otevřel Burianovi nové hudební směry. Jan nikdy nebude autorem úspěšných melodií, ale Dan pod jeho komorní linky dokázal rozprostřít hudbu v dobré slova smyslu náladotvornou, souznějící. Na desce je ovšem i přehršel dalších, dnes leckdy slavných jmen, ale ve srovnání s přínosem Fikejzovým jsou to jen dobří herci epizodních rolí. Jejich zařazení na desku je významné spíš z hlediska historického, neboť troufnout si v roce 1988 angažovat třeba Topola, Jůzu nebo Vášu, to chtělo i kus politické odvahy. Reedice je vybavena obsáhlým a graficky příjemným bukletem, obsahujícím všechny texty i v angličtině (praktický smysl tohoto počinu mi poněkud uniká, ale jako kurs angličtiny to není špatné) a několik Janových fotografií. Proti vinylovém tvaru obsahuje navíc čtyři bonusy, zařazené doprostřed, tedy mezi stranu A a B původního nosiče. Přiznám se, že je to pro mne poněkud obskurní místo, i když chápu, že nerudovské Kam s nimi se zde řešilo zvlášť těžko. Deska byla prokomponována tak, že za pointu Celkem to jde je nemělo cenu dávat a na začátku by se vyjímaly taky divně. No budiž, ale abych se přiznal, když jsem poprvé zaslechl z kompaktu první bonus V mým příštím životě, znejistěl jsem. Ucho už si tam zvyklo mít Hodinu duchů. Předpokládám však, že kompakt budu poslouchat dost často na to abych si tuto změnu zafixoval. Jiří Moravský Brabec FOLK A COUNTRY, 5/1996 Zpráva o Burianově metamorfóze To je celý on. Ostrou výměnu názorů s dosebezahleděným portovním hnutím uzavřel Jan Burian výrokem „slovo folk mi bylo ukradeno", který hned vzápětí doložil LP deskou, sebou samým charakterizovanou jako „popření modelu folkaře jako figurky za piánem čí kytarou". Burianovo otevření se světu, konkrétně inspirace pražským novovlným rockem a především pak osudové setkání s žánrově nezatíženým skladatelem a klávesistou Danielem Fikejzem, má tedy za následek fakt, že hlavního protagonistu alba Hodina duchů (Panton) nebudeme již zřejmě vídat výhradně opuštěného za akustickým klavírem. Tak zkušený muzikant jako Burian ovšem dalek elektrického opojení vedoucího k samoúčelnosti. V tom mu vychází vstříc velmi vkusná a citlivá Fikejzova aranžérská práce, jež přísně bez nadbytečných exhibičních sól a při vědomí charakteru či barvy toho kterého nástroje - slouží náladě jednotlivých písní. Při poslechu procházíme neobvykle širokou stylovou škálou, od reggae až po nostalgickou jazzůvku. Ve všech písních však platí zákon jakéhosi pokřiveného zrcadla, záměrné žánrové nečistoty. Tak například navozenou atmosféru westernové dupárny naruší kratičký vstup metalové kytary (Loučení) a v Silvestru, pouťové odrhovačce s přítomným orchestriónem, nás překvapí mohutný symfonický závěr. Rozmanité instrumentaci odpovídá i zdánlivá všehochuť hostujících hudebníků. V jednotlivých číslech se střídají jazzmani (bubeník A. Vitouš, kontrabasista J. Honzák, americký dechař D. Kennedy) s rockery (kytarista M. Kučaj, flétnistka K. Nejepsová, zpěváci P. Váša, F. Topol, Z. Michnová). Ich forma, nejčastěji frekventovaný způsob vyprávění, naznačuje směřování Burianových poetických sdělení: k ironické až sarkastické sebereflexi. Jejich prostřednictvím dokáže autor, jak jsme a něho zvyklí, velmi lapidárně vystihnout vlastní pocity: bezmoci v konformní mašinérií (Playboy z playbacku), rezignované lhostejnosti (Ještě tak pejska) či neschopnosti vlastní identifikace. (Hodina duchů). Na snad až příliš sebekritickou otázku právě v Hodině duchů („Kdo jsem a co jsem vykonal?") však není zas až tak složitá odpověď. Dává ji sedmnáct let Burianova nepřehlédnutelného a nezkorumpovatelného písničkaření završeného (velmi pozdě) právě tímto elpíčkem. Milan Tesař, Zemědělské noviny, 17. února 1990 JAN BURIAN (DAN FIKEJZ): HODINA DUCHŮ Jan Burian zřejmě neměl problémy s výběrem písní na první velkou desku. Pomineme-li 15 minut s Jiřím Dědečkem na albu Ozvěny malých scén 1 (1982), EP Jan Burian, EP s Jiřím Dědečkem a mikromihnutí se na EP Drobné skladby mistrů, poskytl mu tentokrát Panton - po více než desetiletí čekání - celou plochu alba. Jan Burian a Dan Fikejz ji zaplnili ve stylu velkých postav populární hudby. Písničkář je schopen s posmutnělou medvědí dobromyslností rozehrát show, kde je zábava formou, výkřik, protest či tvrdá črta obsahem, vyšlehnuvším v přehlušující síle (například Ještě tak pejska) nebo přitlumeně (Celkem to jde). Oscilace mezí humorem, konstatováním a angažovaností probíhá velmi citlivě jak ve skladbách, tak v kompozici čtrnáctipísničkového alba. Jan Burian snad měřil na textových mikrováhách básnictví s civilností, běžnost s neobvyklostí. Většinou rafinovaně obyčejné a křehké texty samozřejmě rámují nebo probleskují burianovské nosné nápady. Například Hodina duchů staví nicotnost smrtelníka proti velikostí nesmrtelných. Smrtelníkem je sám písničkář, jenž si ovšem gestem přiznané obyčejnosti (Ptají se, kdo jsem, že mě neviděli. Kdo jsem a co jsem vykonal?) sahá po slávě vyvolených. A v praxí ji potvrzuje i tímto albem. Tematicky pestrá deska je hudebně a „nefolkově" rozkošatěná. Zatímco na albu Slávka Janouška Kdo to zavinil? instrumentace spíše podkresluje a dokresluje, Burianův aranžér, spoluhráč a klávesový fantasta Daniel Fikejz projekt dostavěl a obohatil mnoha dalšími samonosnými rozměry (jako by se v pozadí jízlivě pochechtával Frank Zappa, Tom Waits si rval duši z těla, Randy Newman shovívavě glosoval z výšky svého pianového kabaretiérství). Kolekce hmotných hudebních hostů, od Michala Jůzy po Zuzanu Michnovou, dotváří něžnou a inteligentní bizarnost této pojetím ojedinělé - nadčasové a zároveň aktuální desky. Grafik Karel Haloun přišel na geniální nápad: opatřit titulní stranu obalu texty v podobě novinových článků. Mezi portrétními fotografy najdeme i písničkáře Ivana Hoffmana, jehož postoje i práce si Jan Burian velmi váží. Nelze pominout producenta Vojtěcha Lindaura, ale ani tiskové chyby (Danielu Fikezovi), které, pozitivně vzato, učiní z prvních vydání Hodiny duchů cenný originál... Nezbývá než se prostřednictvím Jana Buriana s přáteli duchovními i fyzickými, prostřednictvím gramofonu i šoubyznysu, vydat na cestu panoptikem života. Ve smutně pokřiveném zrcadle defiluje mnohé z toho našeho načančaného veselí. Vladimír Vlasák, Melodie č. 2/1990 Triumfální hodina dobrých duchů Když někdo dostane po sedmnácti letech úspěšného vystupování příležitost natočit konečně dlouhohrající desku, předpokládalo by se, že si dá celkem záležet ale to, co provedl se svým prvním albem Hodina duchů (Panton, prosinec 1989) JAN BURIAN, je přímo trojnásobným překvapením. Nejen, že ti, kteří Buriana dosud neznali, tu objeví bez výjimky vysoce nadprůměrný repertoár v citlivém autorském podaní jednoho z nejvýznamnějších současných českých textařů. Nedosti na tom, že Burian zde (jak tomu bylo v `posledních letech stále častěji) opustil pouhý tradiční klavírní doprovod. Rozmanitost nápaditých podob, do kterých zasadil hudbu druhý protagonista desky, aranžér a klávesista DANIEL FIKEJZ, je na domácí scéně málem neslýchaná. Jestliže kritika téměř jednohlasně vyzdvihovala loňský gramofonový bestseller V penziónu Svět Petra Hapky a Michala Horáčka, pro semknutost obrazných (i obratných) textů a výrazná aranžmá, a přijmeme-li tato kritéria za pravidla hry, pak Hodinou duchů Burian s Fikejzem renomované autory neoddiskutovatelně strčili do kapsy; texty, balancující na ostří poezie, tu míří k rovině obecných morálních hodnot znatelně kratšími oklikami, v hudebním světě se pak jeví kontrast ještě zřejměji: Dan Fikejz vystoupil z úzkého oploceného území popmusicových klišé a rozběhl se širým prostorem krajiny fantazie. S okouzlují samozřejmostí využívá prostředků, jichž se řemeslníci středního proudu dávno vzdali a žongluje s hudebními vtipy, aniž by, byť na okamžik, zabředl do samoúčelnosti. Snad každá píseň na desce má díky odlišné žánrové stylizaci jinou atmosféru, a přesto jsou všechny navzájem pevně spojeny jak jasným názorem v textech, tak invenční hravostí hudby, která Burianovy příběhy s nadhledem ilustruje a umocňuje. Miniatura Loučení je svéráznou koláží, kde se kromě Burianova piana najde místo i pro countryové housle, metalovou kytaru, banjo, nedefinovatelně břinkavé bíci nástroje i pomocí techniky samplingu voperovaný úvodní křik Franka Zappy, kmotra všech muzikantských absurdních žertéřů. Ve Ztrátě paměti, na místě, kde by rocker čekal kytarové sólo (navíc po Burianově lakonickém upozornění „Sólo bude!") si mezihru unisono zahřímá velký orchestr. V hořké reflexi televizní zábavy Playboy z playbacku (doprovázet zrovna tenhle text rozvrzaným orchestrionem je nápad k nezaplacení!) saxofonové sólo jako by Felixi Slováčkovi uteklo z lopaty, nad „konstruktivně optimistickým" závěrem zcela frustrativní bilance Silvestr musí každá kvalifikační či schvalovací komise (jejichž éra, doufejme, právě končí) plesat nadšením. Za zmínku nepochybně stojí společenství cenných muzikantských hostí (kontrabasista Jaromír Honzák, hráč na bicí Alan Vitouš, americký trumpetista Darryl Kennedy...) včetně několika o generaci mladších vokalistů (Filip Topol, Michal Jůza, Petr Váša), jejichž přítomnost lze chápat ) jako symbolické gesto ukazující k názorové spřízněnosti. „Zbavte se strachu! Váš umělec je s vámi!", hlásá Burian na své letošní novoročence. Psal to před listopadem? Nebo po něm? Nevím. To se stěží pozná. Jan Burian je v některých věcech stejný už spoustu let. Pavel Klusák, Lidové noviny, 2.2.1990 Dva světy Randyho Buriana aneb Deník českého občánka ze sklonku tisíciletí Předem se omlouvám Danu Fikejzovi, že na chválu jeho víc než jen aranžérského přínosu nezbude čas, protože se pořád musíme točit kolem jeho kolegy, nevalného zpěváka, potutelného, někdy komického, někdy jedovatého, ale vcelku laskavého tlouštíka Jana Buriana, jehož první album Hodina duchů (Panton 870881-l311) vychází o víc než dvacet let později než debut Burianova amerického blížence Randyho Newmana. V elektronice máme prý ještě větší zpoždění tak co! Nezmíním se ani o Burianových hostech. Snad jen to, že jsem četl o jeho přání natočit desku pro slušné lidi. Slovo ,slušný' má samozřejmě mnoho významů, i ironických, ale pokud je Burian mínil tak, jak je chápu já, vznikla nakonec deska slušných lidí pro slušné lidi. Dosud jsem neslyšel lépe sestavenou kolekci českého písničkáře. Obávám se sice, že na konci první strany bude posluchačova pozornost mírně klesat - dvě podobně laděné goodtimeové melodie a mezi nimi lyrické vyznání lásky k Morgensternovi, to je na první poslech možná těžká zkouška. Možná. Burian je totiž naštěstí velmi srozumitelný, což znamená, že nejen dobře vyslovuje, ale jeho texty jsou přehledné, takže při opakovaném poslechu se už dá Morgenstern unést. První píseň koresponduje s poslední a vyslovuje hlavní téma cyklu: „Poslední dobou leccos mě děsí, leccos mě složí/ už nečtu knížky, neslyším rozhlas, ani hlas Boží" a „Jen občas mi něco chybí / a nevím, co to je / to se pak tajně zavírám / do svýho panelovýho pokoje". K němu se Burian vrací s pravidelnou úporností skoro v každé písni (však je to téma ne na jedno, ale na deset LP), hledá alternativy, licituje s nabídkami, posmívá se všemu (i sobě) a je mu do breku, že nikdy nepozná nepoznatelné stejně jako jeho, Kanárek, který si dovede představit jen to, co je na dohled („…a ve snu vidím otevřený dvířka / za nima celý širý svět / a hloubka nesmírná / a přezávratná šířka / ode zdi ke dveřím a zpět"), nikdy už víc v životě nedosáhne a bude jen sedět uvnitř světa, který je vzduchoprázdnou vývěvou, za jejímž sklem tuší cosi vytouženého, ale nenahmatatelného a těžko srozumitelného. Odtud pochází má teorie dvou Burianových světů. Ten uvnitř, ve vývěvě, to je domov, v němž se mísí emoce pro i proti (celkem vzato, medvídkovský dvojzpěv Poprvé a potisící se Zuzanou Michnovou není nic jiného než něžnější varianta S cizí ženou v cizím pokoji), přičemž je zajímavé, že veškerá ,pro' jsou v hravé a shazující poloze hudební i textové (Loučení, Narkoman). Bud' jak buď, přes burianovskou skepsi a snahu zůstat nad věcí je to ona příjemná stránka závěrečného „celkem to jde". I tady ale zazní hořký a smutný tón, když hrdina předposlední písně uvažuje, že si pořídí „ještě tak pejska, člověka už ne." Svět za sklem má s domovem uvnitř společné téma hledání vlastního já. Burian se na něj dívá s touhou najít v něm pevný bod oporu, jistotu, z níž by se dalo rozmotat klubíčko záhad prostého človíčka, který právě prožívá dantovské „kde život náš je v půli se svou poutí": Třicet roků a co dál / kdo jsem a co jsem vykonal". A jednu z možných odpovědí nachází v jiné písni: „Musím se přiznat, že se neznám:" Maně mě přitom napadá citát z textu v jedné losangelské hardcoreové kapely: „V závodě miliónu spermií jsem získala první cenu - lidské tělo." Burian se ptá: Co s ním? Zjišťuje-li zároveň, že tím pevným bodem není on sám, musí si notně položit otázku: A kdo tedy? Kdo nebo co řídí kroky lidské bytosti? Sám to v jedné skladbě naznačuje: „jen občas vyběhne kdosi / zmatený do tmy ze dveří/ dívá se vzhůru, němý a bosý / a doma čekaj s večeří." Závidí věřícím, proto ten němý pohled vzhůru, proto časté zmínky o Bohu (Silvestr, Poslední dobou) sám neznaboh, rebel proti autoritám a Oliver Hardy v jedné osobě. Známe Buriana jako vtipného glosátora každodenních událostí a i zde najdete spoustu aktualizací směřujících však naštěstí do obecna. Burian musí ta vážná odhalení své duše nějak maskovat, vždyť člověk dneška se bojí cizích slov a velkých pravd, je to posměváček, a proto vrší jedovatosti, zlolajnosti a nadsázky, prostě furiantství: „Vyrvi mi vnitřnosti z těla a říkej mi, kdo všechno tě sved /pouštěj mi skupinu Elán / nalej mi do uší med." Z toho pramení zlehčující komično, které balvan ústředních bolestí lidské existence pomáhá nést, takže posluchač netrpí, naopak - baví se, vždyť ho Burian hladí. Co může tedy člověk před čtyřicítkou na tomhle světě ještě jiného udělat? Jo, Honzo, jsme jedné krve, ty a já. Josef Vlček Gramorevue č.12/1989
Poslední aktualizace byla provedena 20. ledna 2003