Psaní

JAK JSEM SE STAL FEMINISTOU

Jedna moje známá mi před několika roky ukradla knihu. Ačkoli jsem jí to několikrát připomínal, nevrátila ji a zřejmě si v ní čte dodnes. Bylo to dílo od Caroly Biermannové, feministky, která píše, že všichni muži páchnou a plivou na podlahu. Nedává se tam šance ani mně, i když docela jistě vím, že nikam neplivu. Moje známá teď ovšem veřejně vyhlašuje, že je feministkou a před časem v rozhovoru pro časopis Playboy prohlásila, že ženy by měly držet víc při sobě. V jiném rozhovoru pak vzápětí překvapila výrokem, že ženy jsou silnější než muži. Ach bože! A ještě by měly držet víc při sobě, popadla mne hrůza, jak tohleto skončí?! Před nedávnem jsem jel autem a slyším mou známou v rozhlasovém interview: Muži by prý měli platit ženám za domácí práce! To jsme se doma nasmáli. Moje žena teď přichází z práce a už mezi dveřmi na mě volá:
"Miláčku, dneska to nádobí nemyj, nemám peníze!"
Já se totiž místo plivání na podlahu poměrně často zabývám tím, na co ona nemá v důsledku pracovního vypětí čas. A tak jsem si zkoušel zapisovat, co bych jí mohl naúčtovat a pak jsme si o tom dlouhé hodiny doma vyprávěli, až jsme usnuli.
Že podobné populistické nesmysly vykládají politici, naši nenasytní zaměstnanci, to už jsem si celkem zvykl a nepřekvapuje mne to. Vzpomínáte? - Třikrát něco ukradneš a dostaneš doživotí! - Je z toho cítit snaha alespoň něco říct, když ne udělat. Ale jak je možné, že se k podobným výrokům uchylují i umělci, kteří nejsou zodpovědní svým voličům ale přímo svému svědomí? (Moje známá je totiž renomovaná autorka filmů a knih.) Slíbil jsem si, že až ji potkám, zeptám se jí, kdy napíše ceník. Snad při konkretizaci té své ideje o placení domácích prací, pochopí, že místo seriózního návrhu vypustila jen prázdný a trapný slogan. Ale co když to sama dobře ví a řekla to jen proto, aby se ještě více zalíbila čtenářkám svých knih? Nevím. Takto naladěn marně bloumám ulicemi a ne a ne ji potkat…
Narazil jsem ovšem na někoho jiného: Jeden známý komentátor významného deníku v mé přítomnosti zcela vážně vyslovil větu, která mi připadala jako vystřižená ze sto let starých novin:
"Nedá se nic dělat, ale muži jsou ti, kdo tvoří dějiny."
"Kde?" otázal jsem se ho vyděšeně. "V médiích nebo u vás doma?"
Myslel jsem i na dějiny naší rodiny, našeho domu, na dějiny životního stylu, dějiny lásky, dějiny výchovy a to vůbec nemluvím o dějinách vztahů mezi politiky a jejich manželkami z rodu Chytrých horákyň…
V jakém to světě plném extrémů se to nacházíme?
Ještěže mi jedna úplně jiná moje známá v rozhovoru o rovnoprávnosti nedávno řekla, že podle ní by feministé měli být muži a ženy by se zase měli víc věnovat mužské duši, abychom se dokázali líp pochopit. Je to přece tak jasné!
A tak jsem se stal feministou.

Jan Burian


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > Jak jsem se stal feministou
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní JAK JSEM SE STAL FEMINISTOU Jedna moje známá mi před několika roky ukradla knihu. Ačkoli jsem jí to několikrát připomínal, nevrátila ji a zřejmě si v ní čte dodnes. Bylo to dílo od Caroly Biermannové, feministky, která píše, že všichni muži páchnou a plivou na podlahu. Nedává se tam šance ani mně, i když docela jistě vím, že nikam neplivu. Moje známá teď ovšem veřejně vyhlašuje, že je feministkou a před časem v rozhovoru pro časopis Playboy prohlásila, že ženy by měly držet víc při sobě. V jiném rozhovoru pak vzápětí překvapila výrokem, že ženy jsou silnější než muži. Ach bože! A ještě by měly držet víc při sobě, popadla mne hrůza, jak tohleto skončí?! Před nedávnem jsem jel autem a slyším mou známou v rozhlasovém interview: Muži by prý měli platit ženám za domácí práce! To jsme se doma nasmáli. Moje žena teď přichází z práce a už mezi dveřmi na mě volá: "Miláčku, dneska to nádobí nemyj, nemám peníze!" Já se totiž místo plivání na podlahu poměrně často zabývám tím, na co ona nemá v důsledku pracovního vypětí čas. A tak jsem si zkoušel zapisovat, co bych jí mohl naúčtovat a pak jsme si o tom dlouhé hodiny doma vyprávěli, až jsme usnuli. Že podobné populistické nesmysly vykládají politici, naši nenasytní zaměstnanci, to už jsem si celkem zvykl a nepřekvapuje mne to. Vzpomínáte? - Třikrát něco ukradneš a dostaneš doživotí! - Je z toho cítit snaha alespoň něco říct, když ne udělat. Ale jak je možné, že se k podobným výrokům uchylují i umělci, kteří nejsou zodpovědní svým voličům ale přímo svému svědomí? (Moje známá je totiž renomovaná autorka filmů a knih.) Slíbil jsem si, že až ji potkám, zeptám se jí, kdy napíše ceník. Snad při konkretizaci té své ideje o placení domácích prací, pochopí, že místo seriózního návrhu vypustila jen prázdný a trapný slogan. Ale co když to sama dobře ví a řekla to jen proto, aby se ještě více zalíbila čtenářkám svých knih? Nevím. Takto naladěn marně bloumám ulicemi a ne a ne ji potkat… Narazil jsem ovšem na někoho jiného: Jeden známý komentátor významného deníku v mé přítomnosti zcela vážně vyslovil větu, která mi připadala jako vystřižená ze sto let starých novin: "Nedá se nic dělat, ale muži jsou ti, kdo tvoří dějiny." "Kde?" otázal jsem se ho vyděšeně. "V médiích nebo u vás doma?" Myslel jsem i na dějiny naší rodiny, našeho domu, na dějiny životního stylu, dějiny lásky, dějiny výchovy a to vůbec nemluvím o dějinách vztahů mezi politiky a jejich manželkami z rodu Chytrých horákyň… V jakém to světě plném extrémů se to nacházíme? Ještěže mi jedna úplně jiná moje známá v rozhovoru o rovnoprávnosti nedávno řekla, že podle ní by feministé měli být muži a ženy by se zase měli víc věnovat mužské duši, abychom se dokázali líp pochopit. Je to přece tak jasné! A tak jsem se stal feministou. Jan Burian
Poslední aktualizace byla provedena 18. listopadu 2004