Psaní
O dvou tvářích osamělosti
Kdysi mne pozvali, abych vystoupil jako písničkář v pořadu V pátek nebudu sám, který se konal v kulturním domě Na Petynce. Bylo to jedno z nejtruchlivějších vystoupení, co jsem v životě měl. Přišli tam ti nejosamělejší lidé, které jsem v životě potkal. Navíc tím, že se dostavili, svou osamělost patřičně veřejně přiznali a to je, myslím, zdrtilo úplně. Seděli u stolků a kolem nich poskakoval konferenciér a herečka v dobrém úmyslu je nějak rozptýlit a toho smutku zbavit. Když jim došly síly, obraceli se na mě: „Zahrajte nějakou veselou…“ Než pořad skončil, cítil jsem se tím nejosamělejším písničkářem na světě… Vzpomněl jsem si na tu příhodu minulý týden, když jsme se spolu s písničkářem Janem Zubryckým rozhodli uspořádali v pražské Malostranské Besedě Festival osamělých písničkářů. Pozvali jsme tam čtrnáct kolegů a dohodli se s majiteli podniku, že oni zajistí sál a techniku, já dramaturgii a Honza Zubrycký to zaplatí – protože je kromě jiného i solidní podnikatel…
Stalo se. Po dva večery jste mohli poslouchat půlhodinová vystoupení „osamělých písničkářů“. Jenže tohle byla osamělost poněkud jiného druhu než tenkrát Na Petynce. Většina účinkujících by se dokonce označení osamělý bránila, protože si tak nepřipadají. Nejspíš by jim slušelo označení nezávislí (ale to je dneska skoro každý, že?), nepřizpůsobiví (nechce se jim podlézat diktátu hudebního byznysu) nebo tvrdošíjní (to už ovšem taky bylo). Většina z nich hraje své písničky a potýká se s „nepřízní osudu“ celkem úspěšně. Nevydávají sice u velkých společností, ale za to jsou svobodní a nemusejí přitakávat kulturnímu buranství a poslouchat nejapné řeči o tom, že nejlepší písničkář je ten, kdo prodá nejvíc svých výrobků… Jejich osamělost spočívá hlavně v tom, že jsou na všechno sami a nikdo jim nepomůže – tím je zjednodušeně řečeno jejich svoboda vykoupená… Přiznání této „osamělosti“ pro ně také nebylo nic zdrcujícího. Brali jsme to spíš jako legraci a udělali jsme si dva večírky plné radostného řádění…
Jen pro informaci:)
První večer vystoupili: Dalibor Cidlinský, horal z Frýdštejna, který už léta učí vesnické děti ze svého okolí hrát, zpívat a skládat a je pravým dědicem národních buditelů a zapadlých vlastenců v tom nejlepším slova smyslu. Karel Diepold, liberecký písničkář s kytarou, jenž už deset let natáčí svou první desku a skládá stále lepší písničky. Petr Nikl, loutkář, jehož vystoupení je syntézou tklivého zpěvu a loutkářské performance; jednou na důmyslné konstrukci nad jeho hlavou poletuje anděl s jedním křídlem, jindy vloží mikrofon do velké plexisklové koule a nasadí si ji na hlavu. Dvoumetrový drásavý lyrik a geniálně úsporný a dynamický elektrický kytarista František Janče přednesl nádherné texty o těch nejosamělejších pocitech. Pavla Milcová (s Petrem Binderem), tak „osamělá“, že s prohlášením, že „do žádné party nepatří“, vystoupila jedině pod označením j.h. – jako host. Přemysl Rut, sběratel, oživovatel a skvělý interpret starých i nových písní všech možných českých autorů, jež se snaží uchovat v naší děravé paměti. Jan Zubrycký, od adventistů vyhozený hloubavec s kytarou, který letos v šestačtyřiceti vydal první (a tudíž náležitě zralé) album.
Druhý večer vystoupili: Karolina Kamberská, osiřelá po rozpadu dua Sestry Steinovy, rozverná a cílevědomá písničkářka. Vladimír Merta - jako kdysi i dnes brilantní hudebník a hořký romantik schopný mučivých metafor. Michal Jůza, hrnčíř deklamující své originální verše do osamělých tónů kytary a vše prokládá neuvěřitelnými historkami ze života, které se skutečně staly. Jaroslav Hutka, písničkářská legenda, která si dnes sama vypaluje svá cédéčka a prodává je na svých koncertech a nedávno odmítla hrát v Národním divadle při prezidentském loučení. Strhující hledač pravdy, písecký Jiří Smrž. Ten loni překvapil svým prvním albem všechny ty, kteří o něm během desetiletí jeho koncertování nevěděli. Klavírista Jan Burian s Janem Amosem a jeho fujarou, niněrou, zukrou a bubínkem. Démonický Jiří Konvrzek, Mr.Bean české nezávislé scény, který se jednu chvíli doprovázel současně na buben, činel, dvoukrkou kytaru a foukací harmoniku…
Když festival skončil, cítil jsem se tím nejméně osamělým písničkářem na světě…
Jan Burian