Rozhovory

Feministky problémy vyhrocují

/.../

Ve svém pořadu o současných ženách a mužské krizi, nazvaném Dívčí válka, o sobě dáváte vědět, že jste feminista. Jak jste se stal feministou?
Upřímně řečeno, ten můj feminismus je trochu nadsázka, umělecká licence. Ale celý život mě zajímá problematika rovnoprávnosti žen a mužů. Možná taky tím, že jsem byl vychováván matkou, vidím tu věc z trochu jiného úhlu, než řada mužů. Téma emancipace je opravdu důležité, ale také populisticky zneužívané, zejména vrstvou takzvaných feministek, které často problémy spíš vyhrocují, než aby je řešily. Myslím, že je třeba hovořit o těchto problémech i z mužského pohledu a proto se hlásím do práce.

Jak vám to jde? Myslím, že třeba na koncertu každý souhlasí s tím, že ženy toho mají na starost až příliš a je třeba jim pomoci, ale tím to patrně ještě na koncertu končí. Jak jste na tom jako feminista, když jde o práci fyzickou? Kdy jste naposledy žehlil?
Já nežehlím téměř vůbec, ale dělám spoustu jiných takzvaných ženských prací v domácnosti. Myslím, že řada mužů to nepovažuje za nic nenormálního. My máme s ženou poměrně náročné profese - ona je špičková lékařka, já potulný umělec. A to znamená, že pokud spolu chceme žít spolu, musíme vycházet z trochu jiných zákonů, než z toho, že někdo vykonává tzv. mužské a ten druhý ženské role v rodině. To také snad není dnes nic neobyčejného.

Jak jsou na tom podle vás muži?
Když si někdy povídáte se ženami, tak vám řeknou, že „chlapi nejsou“. Muži vám ale nikdy neřeknou, že „nejsou ženské“. Jindy zase ve společnosti žen, některá z nich o nějakém muži prohlásí: „Je to jen chlap“. A vůbec to nemyslí z legrace. Jak je to možné, že se na nás ženy tak dívají? Kam jsme se to dostali, když jsme v očích většiny žen jako taková sice hezká a občas příjemná, ale poměrně nezodpovědná část lidstva. Jestli spějeme k uskutečnění vizí z románu Roberta Merla Muži pod ochranou, tak se mi to vůbec nelíbí. Byla by to škoda, protože my muži jsme často zajímavé bytosti a určitě by stálo za to nás nějakým způsobem restaurovat. Chtěl bych se o to také nějak přičinit, ale své síly nepřeceňuji.

(úryvky z rozhovoru Josefa Šorfy s Janem Burianem pro karlovarskou verzi deníku MFDnes, 14. června 2006)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > kdo je kdo > rozhovory >Feministky problém vyhrocují
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Rozhovory Feministky problémy vyhrocují /.../ Ve svém pořadu o současných ženách a mužské krizi, nazvaném Dívčí válka, o sobě dáváte vědět, že jste feminista. Jak jste se stal feministou? Upřímně řečeno, ten můj feminismus je trochu nadsázka, umělecká licence. Ale celý život mě zajímá problematika rovnoprávnosti žen a mužů. Možná taky tím, že jsem byl vychováván matkou, vidím tu věc z trochu jiného úhlu, než řada mužů. Téma emancipace je opravdu důležité, ale také populisticky zneužívané, zejména vrstvou takzvaných feministek, které často problémy spíš vyhrocují, než aby je řešily. Myslím, že je třeba hovořit o těchto problémech i z mužského pohledu a proto se hlásím do práce. Jak vám to jde? Myslím, že třeba na koncertu každý souhlasí s tím, že ženy toho mají na starost až příliš a je třeba jim pomoci, ale tím to patrně ještě na koncertu končí. Jak jste na tom jako feminista, když jde o práci fyzickou? Kdy jste naposledy žehlil? Já nežehlím téměř vůbec, ale dělám spoustu jiných takzvaných ženských prací v domácnosti. Myslím, že řada mužů to nepovažuje za nic nenormálního. My máme s ženou poměrně náročné profese - ona je špičková lékařka, já potulný umělec. A to znamená, že pokud spolu chceme žít spolu, musíme vycházet z trochu jiných zákonů, než z toho, že někdo vykonává tzv. mužské a ten druhý ženské role v rodině. To také snad není dnes nic neobyčejného. Jak jsou na tom podle vás muži? Když si někdy povídáte se ženami, tak vám řeknou, že „chlapi nejsou“. Muži vám ale nikdy neřeknou, že „nejsou ženské“. Jindy zase ve společnosti žen, některá z nich o nějakém muži prohlásí: „Je to jen chlap“. A vůbec to nemyslí z legrace. Jak je to možné, že se na nás ženy tak dívají? Kam jsme se to dostali, když jsme v očích většiny žen jako taková sice hezká a občas příjemná, ale poměrně nezodpovědná část lidstva. Jestli spějeme k uskutečnění vizí z románu Roberta Merla Muži pod ochranou, tak se mi to vůbec nelíbí. Byla by to škoda, protože my muži jsme často zajímavé bytosti a určitě by stálo za to nás nějakým způsobem restaurovat. Chtěl bych se o to také nějak přičinit, ale své síly nepřeceňuji. (úryvky z rozhovoru Josefa Šorfy s Janem Burianem pro karlovarskou verzi deníku MFDnes, 14. června 2006)
Poslední aktualizace byla provedena 3 července 2006