Rozhovory

MARTINA TRCHOVÁ

Máš pocit, že tohle funguje i v muzice? Že ženy mají nějaký způsob vyjadřování, který muži nemají?
Myslím, že ano. Ale abych to takhle nezužovala, tak zas muži mají svou oblast, kam neumějí proniknout ženy. Řekla bych, že je to pořád v té rovině citlivosti. Já si třeba teď vybavuju, že jsem byla na koncertě Dáši Voňkové a úplně jsem tam vrůstala blahem do židle. Ona hrála dvěma smyčci na kytaru a já jsem si připadala jako v jiným světě. A stejně jako je ten detail ve výtvarném umění, tak tady je v té muzice ten jeden tón - ona mu věnuje všechno a dostane toho posluchače najednou úplně jinam.

Dáša Voňková je pochopitelně v rámci Čech ale i Evropy průkopnicí dámského písničkářství, ale je fakt, že poslední dobou žen – písničkářek opravdu přibývá. Čím myslíš, že to je?
Ono se to mužský písničkářství - ten jeden člověk, který tam sedí s kytarou – taky už trochu vyčerpává, a málokterý z těch písničkářů se dokáže prosadit s něčím, čím by dokázal oslovit dnešní publikum. Ženy mají výhodnou pozici v tom, že se k tomu staví jinak. V 90. letech jich tu navíc tolik nebylo, takže mají vlastně čistý papír. Třeba když si vezmeme Sestry Steinovy nebo Radůzu, tak to je úplně jiné písničkářství než jsme byli zvyklí.

A co písničkáři – muži, třeba Honza Burian?
Honza Burian je právě jeden z těch lidí, kteří si nakonec dokázali najít k dnešním posluchačům svoji cestu.

Ty ses teď objevila i na jeho desce, co to je za projekt?
Je to deska, která se jmenuje Dívčí válka. Jsou tam písničky o ženách z nejrůznějšího pohledu a Honzu Buriana napadlo, proč by to měl zpívat on, když by si mohl přizvat zase ženy. Ovšem ne ty, o kterých zpívá, ale ženy interpretky. Oslovil devatenáct zpěvaček, každá interpretuje jednu píseň a zpívá o té jedné konkrétní osobě.

Jakou polohu vybral Honza tobě?
Já jsem dostala na starost Magdalénu. Magdaléna má problém s tím, že je příliš krásná a muži se s ní nedokáží bavit na té úrovni, na které by ona potřebovala. Nedokáží odolat jejímu půvabu a ona tím strašně trpí a cítí se „jako kus masa v pavilónu šelem“.

Jak se Ti dařilo tenhle příběh interpretovat?
Můžu říct, že jsem měla ze začátku trochu problém s tím, že jsem tam jen ten vypravěč. To znamená, že to nemůžu zpívat tak, jako zpívám svoje písničky, protože tam jsem já i uvnitř písní.

Jak jsi tedy poznala, že to chce od tebe právě takhle?
Zpočátku jsem si nebyla moc jistá, jak to chci zazpívat, ale on ke mně přišel a říkal: „Víš co? Tak mi to prostě řekni. Převyprávěj mi tu písničku.“ Tak jsem mu ji vyprávěla a on říkal: „Tak a teď mi to tak zazpívej“. A najednou to šlo, najednou to tam bylo.

Takže to byla nakonec příjemná práce?
S Honzou Burianem se pracuje moc dobře. Hrozně mě to bavilo.

(FolkTime.cz – rubrika rozhovory – 26.4.2006 – celý rozhovor najdete na www.folktime.cz)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > kdo je kdo > rozhovory >Písňový harém Jana Buriana
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Rozhovory MARTINA TRCHOVÁ Máš pocit, že tohle funguje i v muzice? Že ženy mají nějaký způsob vyjadřování, který muži nemají? Myslím, že ano. Ale abych to takhle nezužovala, tak zas muži mají svou oblast, kam neumějí proniknout ženy. Řekla bych, že je to pořád v té rovině citlivosti. Já si třeba teď vybavuju, že jsem byla na koncertě Dáši Voňkové a úplně jsem tam vrůstala blahem do židle. Ona hrála dvěma smyčci na kytaru a já jsem si připadala jako v jiným světě. A stejně jako je ten detail ve výtvarném umění, tak tady je v té muzice ten jeden tón - ona mu věnuje všechno a dostane toho posluchače najednou úplně jinam. Dáša Voňková je pochopitelně v rámci Čech ale i Evropy průkopnicí dámského písničkářství, ale je fakt, že poslední dobou žen – písničkářek opravdu přibývá. Čím myslíš, že to je? Ono se to mužský písničkářství - ten jeden člověk, který tam sedí s kytarou – taky už trochu vyčerpává, a málokterý z těch písničkářů se dokáže prosadit s něčím, čím by dokázal oslovit dnešní publikum. Ženy mají výhodnou pozici v tom, že se k tomu staví jinak. V 90. letech jich tu navíc tolik nebylo, takže mají vlastně čistý papír. Třeba když si vezmeme Sestry Steinovy nebo Radůzu, tak to je úplně jiné písničkářství než jsme byli zvyklí. A co písničkáři – muži, třeba Honza Burian? Honza Burian je právě jeden z těch lidí, kteří si nakonec dokázali najít k dnešním posluchačům svoji cestu. Ty ses teď objevila i na jeho desce, co to je za projekt? Je to deska, která se jmenuje Dívčí válka. Jsou tam písničky o ženách z nejrůznějšího pohledu a Honzu Buriana napadlo, proč by to měl zpívat on, když by si mohl přizvat zase ženy. Ovšem ne ty, o kterých zpívá, ale ženy interpretky. Oslovil devatenáct zpěvaček, každá interpretuje jednu píseň a zpívá o té jedné konkrétní osobě. Jakou polohu vybral Honza tobě? Já jsem dostala na starost Magdalénu. Magdaléna má problém s tím, že je příliš krásná a muži se s ní nedokáží bavit na té úrovni, na které by ona potřebovala. Nedokáží odolat jejímu půvabu a ona tím strašně trpí a cítí se „jako kus masa v pavilónu šelem“. Jak se Ti dařilo tenhle příběh interpretovat? Můžu říct, že jsem měla ze začátku trochu problém s tím, že jsem tam jen ten vypravěč. To znamená, že to nemůžu zpívat tak, jako zpívám svoje písničky, protože tam jsem já i uvnitř písní. Jak jsi tedy poznala, že to chce od tebe právě takhle? Zpočátku jsem si nebyla moc jistá, jak to chci zazpívat, ale on ke mně přišel a říkal: „Víš co? Tak mi to prostě řekni. Převyprávěj mi tu písničku.“ Tak jsem mu ji vyprávěla a on říkal: „Tak a teď mi to tak zazpívej“. A najednou to šlo, najednou to tam bylo. Takže to byla nakonec příjemná práce? S Honzou Burianem se pracuje moc dobře. Hrozně mě to bavilo. (FolkTime.cz – rubrika rozhovory – 26.4.2006 – celý rozhovor najdete na www.folktime.cz)
Poslední aktualizace byla provedena 13. května 2006