Dívčí válka - recenze

Dvacítka zpěvaček vyhrála Burianovu Dívčí válku
Pravidla šťastného návratu
Dívčí válka: Šmírování kuchyní a ženských duší
Válku Burian vyhrál, ale se ztrátami
Jak vojevůdce Burian vedl Dívčí válku
Zač je toho loket být nyní dívkou či ženou.
Jan Burian: Dívčí válka
Jan Burian: Dívčí válka (Recenze Rock&Pop
Babský mejdan
PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS
V DÍVČÍ VÁLCE MÚZY NEMLČÍ
Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka)
Všechny ženy jsou bohyně
Jan Burian: Dívčí válka (www.proglas.cz)
JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA (www.hisvoice.cz)

Dvacítka zpěvaček vyhrála Burianovu Dívčí válku

Unikátní projekt písničkáře Jana Buriana, nazvaný Dívčí válka, vychází jako dvojalbum. Na prvním cédéčku zazní devatenáct Burianových skladeb s hlasy dvaceti zpěvaček, mezi kterými nechybí Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Jana Koubková nebo Ester Kočičková. Druhé cédéčko přináší tytéž skladby v podání samotného Buriana, který se doprovází na klavír.

Kolekce, již aranžoval Jan Burian mladší, působí celistvě, i když každá ze zpěvaček představuje jiný interpretační typ. A posluchač zažije mnohá dobrá překvapení. Třeba písničkářka Dagmar Voňková-Andrtová, odkojená lidovou hudbou, vklouzla do netypické rockové písně O změně. Svůj andělsky čistý zpěv vložila do jinak strohých tónů piana provázeného různými zvuky či bubny Burianova syna Jiřího.

Jana Koubková, která se cítí dobře v rytmech, vystřihla skladbu Uprostřed noci jako rockerka schopná vyvinout na posluchače velký tlak. Folkařka Zuzana Homolová si výtečně poradila s elektronickou podobou písně Apokalypsa.

Hana Hegerová si stěžovala, že píseň Banální příběh pro ni byla velmi těžká. Musela se sžít se změnami rytmu a hudbou, která v ničem nepřipomíná její oblíbené šansony. A Hegerová přesně trefila tu píseň na pomezí zpěvu a vyprávění. Stejně jako Lenka Dusilová, která svou instinktivní uvolněností nadlehčila skladbu Anna a její věšáci.

Devatenáct písní nabízí ženské příběhy, které se odvíjejí mezi obyčejnostmi všedních dní, bizarními scénami a úvahami intelektuálky. Ne každá zpěvačka se suverénně pohybuje v undergroundovém hudebním terénu a zlézá rytmické kostrbatosti Burianových písní. Ale Burian si vybral osobnosti, které skladby dochucují svým charismatem, ať už to je Martina Trchová, Pavla Foret nebo Zuzana Michnová, jež napustila skladbu Bezejmenná soulrockovou energií. Ironické hlasy sester Steinových přibrousily píseň S počtářem („Jí pravítkem, směje se s mírou, miluje v číslech“). Vtipné je, že skladba Normální holka s Anežkou Růžičkovou má vcelku normální poprockový doprovod. Smutek, který na člověka občas padne, je vyvažován humorem a textařskou brilantností. Ke zdařilosti dvojalba je třeba připočítat také obal a fotografie květin v bukletu. Každá z nich ilustruje jednu píseň. i když je to třeba jen skromná petržel.

VLADIMÍR VLASÁK,
DNES, 15. března 2006

Pravidla šťastného návratu
Zuzaně Homolové a Janu Burianovi pomohli k mimořádně vydařeným tématickým deskám mladí spolupracovníci

Sdružení folkových písničkářů Šafrán bylo v socialistickém Československu 70. let ostrůvkem tvůrčí svobody. Nová alba dvou z jeho bývalých členů, Zuzany Homolové a Jana Buriana, mají jedno společné: natočili je s hudebníky o generaci mladšími.

Objevit pozapomenutý klenot a vystavit jej v novém, přitažlivém světle je již několik let trendem obzvlášť v americkém folku a rocku. Poslední dobou bylo zmiňováno vzkříšení kariéry Johnnyho Cashe prostřednictvím producenta Ricka Rubina. Ten kromě práce na novém albu věhlasné Metalliky také v současnosti pomáhá albem 12 Songs nahodit řemen kdysi slavné americké ikoně Neilu Diamondovi, o něco dříve zas folkovému bardovi Donovanovi. Konečně ani hostování Heleny Vondráčkové na jednom z alb kapely Monkey Business nebylo pouhým žertíkem na téma dětských traumat v reálném socialismu, ale také výrazem úcty. Homolová ani Burian podobné oprašování nepotřebují, jejich nová alba však díky mladším spolupracovníkům dostala moderní a zajímavý zvuk, aniž by tím nutně byla poplatná době.

/.../

Duše pokorně sklízí mísy

O vzniku Burianova dvojalba Dívčí válka už je leccos všeobecně známo, řekněme si tedy něco o skladbách a zpěvačkách samých. Už při prvním poslechu je jasné, že Jan Burian (53) i jeho synové Jan a Jiří, kteří za hudební podobou desky stojí, mají pod čepicí - jak to, že ještě nikoho nenapadlo napsat písničku o mateřské dovolené, říkáte si při poslechu skvělé Evy Holubové ve skladbě O dovolené, doprovázené hudbou tak zlověstně bezstarostnou, jako sledování dopoledního seriálu na Primě. Dagmar Andrtová se dokonale převtělila do postavy naivní stopařky, Dorota Barová z dvojice Tara fuki je ženou, jejíž „tělo si dělá co chce,“ zatímco „duše pokorně sklízí mísy“ a v jejím hlase je slyšet tajemství, které si ona rozdvojená bytost nosí v sobě. Postavou ostře ohraničeného obrysu je tu Ester Kočičková jako Alice se dvěma milenci, kteří by dohromady dali ideálního partnera. Fantasticky zní hlas Zuzany Michnové v roli ženy odcházející do říše fantazie, zvláštní cudnost v sobě má manželka ležící vedle spícího workoholika, kterou zpívá Zuzana Homolová.

Jan Burian tu vůbec často vytahuje nečekaná esa - na jedné straně jimi je účast Hany Hegerové, Feng-Jün Song nebo Jany Koubkové, na druhou stranu svěří roli „normální holky“ nezpěvačce. V obou případech trefil přímo do srdce a do velké míry mu v tom svým přínosem pomohli synové.

Samozřejmě, na desce s devatenácti skladbami se najdou i slabší chvíle. Hudební podklad si občas příliš nerozumí se Sestrami Steinovými, Martina Trchová stále hledá přirozený výraz a Pavle Forest se postava nepříliš pohledné Madly prostě nedá věřit, přičemž vinu nese i málo invenční hudba.

Jenomže to jsou výhrady poněkud technického rázu, navíc jsou tu ještě koncertní nahrávky stejných písní v Burianově koncertním podání na druhém disku, posluchač tedy může srovnávat.

Co je však nejdůležitější - v záplavě domácích alb, která nějaký smysl více či méně předstírají, je deska firmy Burian&synové dobrým lékem na únavu z marnosti takového počínání.

PETR VIZINA
9. března 2006, Lidové noviny

Dívčí válka: Šmírování kuchyní a ženských duší

VyVolení? Teorie relativity, Uzel, černá kronika/růžová knihovna? Čajíček. Dívčí válka, 2CD dvaceti Žen a písničkáře Jana Buriana, to je život! Kdyby někdo chtěl podat trestní oznámení kvůli feminismu a osobním údajům, přidám se. Z toho už se J.B. nevylíže.

Jan Burian a spol. - Dívčí válka
2x 19 skladeb / 67:25 + 56:36, Indies Records

Motto: "Hřebeny plné vlasů, ručníky od rtěnek, prasklé hadice u praček. Uschlé květy ve vázách, prach vzpomínek. Emoce, nemoce, zhrzené ambice, památníčky pod postelí. Vedle fuseklí. Řvoucí haranti, koše plínek, splínek, blínek, kinedryl, budíček, pupíček. Depky, radost. Štěstí. Všichni to známe, málokdo si to připouští. Prcháme od toho - my muži - jak jen mužem. Do práce. K milenkám. K televizi do hospody. Kamkoli. A von si přijde ňákej Burian, nechá to všechno těm ženskejm zpívat a je to tu ZAS. Neutečete před tím! Esli von nechce, abysme vo tom nezačli přemejšlet?!"

Někdo by mohl tvrdit, že se takový materiál dává dohromady celý život. Že je to osudů na několik životů. Jan Burian popsal celej panelák, a přitom si ani nestřík´ sprejem. Dvaceti ženám - zpěvačkám, herečkám, muzikantkám, manželkám a hlasatelce - rozdal 19 svých textů, a mířil přesně. Vzniklo dvojalbum plné malých dramat i hororů ze života, sexu bez radosti a radosti bez sexu, zmařených ambicí, závisti, marnivosti a marnosti. A to vše se topí v moři lásky.

Styly se tu skoro plýtvá, od rocku přes swing a šanson a balady až po folk. Sám Jan Burian na CD číslo 2 zpívá to samé, a přesto jinak. Myslel jsem si že jen napíšu, že natočil stejný songy živě a jen s klavírem - a přitom musím chválit i jeho. Takový malý český Tom Waits je to, i s tou ironií, nadhledem, živočišností a opravdovostí. Ne tak drsný a chraplavý, oproti Tomíkovi trošku učesaný to je, ale výborný. Ačkoli Jan Burian už dávno hlásil, že nechce být folkařem, za tohle 2CD bych bez velkýho přemejšlení s chutí udělil cenu Nejlepší folkový album roku 2006. A když píšu folkové, myslím spíš lidové, o lidech a s lidmi pro lidi. Kapitola sama pro sebe je krásný obal Dušana Šoltyse. Připomíná poetiku alb labelů 4 AD či Beggars Banquet a vlastně si nevzpomínám, kdy naposledy mě český obal CD tak chytl. Vůbec mě nemrzí, že se během natáčení 2CD změnilo předpokládané pořadí písniček, a maličko i interpretky. Precizní Indies Records to vyřešili s grácií sobě vlastní - přidali samolepku s aktuálním pořadím písní. S chutí jsem si ji nalepil, pro takové Udělej/Urob si sám mám slabost. A navíc ta květomluva uvnitř bookletu - nad touhle deskou někdo sakra dlouho a dost přemýšlel!

Vyjít Dívčí válka dřív, je to echt padarók k MDŽ. Takhle si ho uškudlete, pánové, až na Svátek matek. A věřte, že to bude radost i pro vás. Je skvělé sledovat, jak se vaše žena baví u písničky O dovolené (samozřejmě mateřské). Přijmou po chvíli i způsob, jakým ho Eva Holubová zpívá/nezpívá. Dámy doslova rozřehtá, když její Štěpánka "Opaluje se nad sporákem, poslouchá muziku kdykoli dítě křikne/ Navštěvuje módní přehlídka, v prádelníku... Hraje lakros s naběračkou, golf se smetákem v ložnici, kriket s koštětem v chodbě." Že to není nic veselýho? Blbost, to může říct jen kdo to nezažil. Vtipy o vozíčkářích taky nejvíc docení ti na kolečkových křeslech.

Jak vypadají denní běsi dnešní ženy? Třeba Madla (rockerka Pavla Forest) se bojí zrcadla, Irena (folkové Sestry Steinovy) má doma počtáře co jí pravítkem, Květu (worldwoman Feng-Jün Song) - bohyni kuchyně by intelektuálky nenáviděly a Anežka (šansoniérka Hana Hegerová) se jedině na hřbitově cítí trochu v klidu. Ale život není jen utrpení. Proto Kamila (herečka Ivana Chýlková) přestane být tak bohatá, aby kupovala laciné věci, Eva (jazzlvice Jana Koubková) uprostřed noci náhle končí s dietou a Alice (šansoniérka Ester Kočičková) má dva milence. No ale právě ona pořád ještě čeká na prince...

Při každém poslechu vám vykoukne zpod duchny jiná dívčí nožka, dámské chodidlo či drsná pata důchodkyně. V pěkných letních dnech nejspíš i zadeček. Pořád je na té desce co objevovat. Je to jako si číst ve sbírce poesie a žasnout, jak ta slova vedle sebe sedí. A protože o Holubince už jsem psal, prozradím už jen jednu roztomilost 2CD. Když totiž Fen-Jün Song zpívá o Bohyni kuchyně, pokouší se dostat do výrazu samotného autora Jana Buriana. Činí tak podobně, jako když italská operní diva pěje Měsíčku na nebi hlubokém. Jinak, a přesto skvěle.

Je to autentické. Fakt. Až tak, že se mi skoro nechce věřit tvrzení Buriana Jana, že "Všechny postavy na tomto monotematickém dvojalbu vznikly v autorově fantazii a jakákoli podobnost se skutečnými osudy našich současnic je čistě náhodná."

Muži v Dívčí válce: autor písní Jan Burian otec, aranžéra a producent Jan Burian syn, spolupráce Jiří Burian (aka Gregory Finn, Southpaw) a Mikoláš Růžička, zvuk Ondřej Ježek - jáMOR studio, Praha.

Ženy ve své válce: Dagmar Voňková-Andrtová, Dorota Barová, Feng-Jün Song, Ester Kočičková, Sestry Steinov, Martina Trchová, Pavla Forest, Eva Holubová, Lucie Vopálská, Iveta Kováčová, Ivana Chýlková, Zuzana Michnová, Anežka Růžičková, Zuzana Homolová, Jana Koubková, Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Petra Oswaldová a Lela Geislerová.

90%

František Ocet
21.03. 2006, www.freemusic.cz

Dvacet zpěvaček na albu Dívčí válka

Válku Burian vyhrál, ale se ztrátami

Atraktivita dvojalba Dívčí válka písničkáře Jana Buriana je nesporná. Burian oslovil dvacet českých zpěvaček či hereček a ty nazpívaly po jedné jeho písni o ženách. Mez interpretkami jsou osobnosti jako Hana Hegerová, Zuzana Michnová, Dagmar Voňková-Andrtová, Zuzana Homolová, Lenka Dusilová, Ivana Chýlková, či loňský objev písničkářské scény Martina Trchová.

Kdyby se všechny zúčastněné zpěvačky měly sejít v neděli večer v pražské Arše, někdejším divadle E.F.Buriana, kde syn slavného českého hudebníka a divadelníka první poloviny dvacátého století hodlá Dívčí válku koncertně prezentovat, byl by to úkol pro hollywoodskou produkci. Tedy ne pro jednoho českého písničkáře, byť s třicetiletou praxí na pódiích.

„Masové scény“ proto v této koncertní Dívčí válce očekávat nelze, ohlášeno je pouze vystoupení Ester Kočičkové, Feng-Jün Song, Dagmar Andrtové, Sester Steinových a Jany Koubkové. Ostatně i Dívčí válka je nahrávka velmi komorní, svým způsobem plachá, jako by ji, řečeno po cimrmanovsku, „vychovaly srny“.

Burian totiž napsal písně, jejichž texty mají ambici mluvit ženám rozličného věku z duše, rozebírat jejich až intimní problémy, zkoumat jejich úlohu v rodině či společnosti i třeba jejich vztah k obluzujícímu světu soutěží. Místy se zdá, jako by album režírovala Erika Hníková, autorka ceněného dokumentárního filmu Ženy pro měny, s níž vedl před časem Burian ve svém televizním pořadu Posezení s... inspirativní rozhovor.

Právě až sociologická rovina se podstatně promítá i do vyznění dvojalba, na jehož červeném disku v multižánrové instrumentaci Burianova syna Jana zpívá dvacet žen devatenáct písní a na jehož disku bílém tytéž písně interpretuje sám Burian starší jen s klavírem.

Je tedy Dívčí válka především písničkovou deskou, nebo spíš svérázně nadsazeným příspěvkem do diskuse nějaké konference gender studies? Velkorysá koncepce Burianovy „programní hudby“ totiž přece jen převažuje nad jednotlivostmi texty, hudbou, způsoby interpretace... A právě z nich, z konkrétních písní především, má být posluchač uhranut, jak mu to Burian dopřával na některých svých dřívějších nahrávkách. Třeba na „všední“ desce Jenom zpívám, jejíž melodie jsou mnohem zpěvnější než ty z Dívčí války.

Dívčí válka uhrane jen místy, to když je píseň dotažena do byť nepatrné pointy, když je drobné písňové drama uzavřeno jako třeba výtečný Banální příběh (zpívá ho Hana Hegerová), který sahá smrti do svědomí, aniž by tu slovo „smrt“ vůbec zaznělo. Mnohdy ale Burian pracuje s textem spíš jako se stylistickým cvičením na předem dané téma. Brilantně řetězí sarkastické verše, které pobaví důmyslným vtipem a proudem asociací, ale neřežou do živého tak zostra, jako když kdysi třeba v písni o starých lidech deklamoval: „Ještě tak pejska, člověka už ne.“

A tak Sestry Steinovy v písni S počtářem nebo Eva Holubová v titulu O dovolené sázejí jakési poetické „fóry“ jeden za druhým (Počtář například „směje se s mírou, miluje v číslech, sčítá vzdechy, násobí polohy, umocňuje vrcholy...“), ale „o čem“ opravdu ty písně jsou, zůstává záhadné.

Kdyby však v příštích českých hudebních cenách akademici vypsali kategorii aranžmá roku, Jana Buriana mladšího, který otcovy písně na červeném disku pestře instrumentoval, by nominace neminula. Talent se dědí.

Ivan Hartman
Hospodářské noviny, 24.3.2006

Jak vojevůdce Burian vedl Dívčí válku

Recenze - Devatenáct příběhů ze života dívek od sedmnácti do osmdesáti. Tak zní podtitul nevšední kolekce Dívčí válka, vedené Janem Burianem a jeho syny. Březen bezpochyby patří Burianům: objevila se hned trojice alb z rodinného klanu. Album E. F. Buriana, nová deska skupiny Southpaw, jejímž leaderem je Jiří Burian (pod pseudonymem Gregory Finn), ale hlavně se rozmáchla hlava rodiny. Jan Burian se vydal do Dívčí války, a dokonce se dvěma disky.

Každá má své místo

Dvacet dam, žen a dívek, které tvoří jeho armádu, se postaralo, aby to byla válka vítězná. Jan Burian proslul autorskými songy; přezpívat takové písně bývá velmi často ožehavá záležitost.

Všechny psal původně pro sebe (jeho podání najdeme na druhém disku) a každá z nich vypráví příběh jednoho ženského jména a postavy za ním se skrývající. Nápad svěřit songy různým zpěvačkám prý vznikl až později.

V Burianově fraucimoru najdeme jména známá (Hana Hegerová, Lenka Dusilová) i nečekaná (Eva Holubová, Lucie Vopálenská). Ale zdá se, že každá má v jeho voji své místo. Přestože se složení v průběhu vzniku alba měnilo, což se ostatně ve válkách stává, najdeme na albu jen velmi málo slabších míst a jako celek funguje výborně.

Autor hovoří o Dívčí válce jako o pokusu zachytit v jednotlivých písních ženský vnitřní boj, jakési jejich běsy - ale dalo by se říci, že to platí i na platformě desky. Třeba taková Eva by se například s Květou snesla asi těžko a takových případů tu najdeme víc.

Kterou z postav zmínit, aby se ostatní neurazily, když každá z nich je osobitá a zajímavá? Každý má přece jiný vkus, jiné vnímání a "každý z nás má někde toho pravého", jak říká Táňa, největší oblíbenkyně autora této recenze.

Bez nich bylo by smutněji

Někdo by chtěl Šárku, která "hraje šachy podle pevných pravidel", jiný zase Evu, co "končí s dietou a chce žít podle své chuti" a mnohým jistě učaruje Štěpánka hrající "lakros s naběračkou".

A co taková Lenka, která "tančí na jídelním stole mezi polévkou a hlavním jídlem" nebo Madla, jež touží "aspoň jednou vejít do hospody tak, aby všichni zvedli hlavu od piva"? Kouzlo tohoto alba tkví právě v jeho různorodosti a možnosti výběru, která je stejně jako v životě vždycky ovlivněna okolnostmi, náladou i situací. Bývá zvykem v recenzích uvádět, která píseň/interpretka je nejlepší. V tomhle případě to z různých, částečně zmíněných důvodů nejde. Dívčí válka je důležitá právě jako celek, takže snad jen zmiňme vynikající Zuzanu Michnovou či osobité Sestry Steinovy.

Každopádně lze však říci, že bez D(d)ívčí války bylo by na světě smutněji - a nejen co se týče jako vždycky brilantních Burianových textů. Spojuje jména, která by se na jednom albu jinak nejspíš nesešla; aranže písní a jejich interpretace mění náladu a styl podle potřeby od rocku i swingu přes šanson po balady a folk. A pro mnohé bude jistě objevem, že zdejší hudební scéna nabízí spektrum zpěvaček minimálně stejně široké jako botanická zahrada nacházející se v nádherném obalu.

Koncepci alba má na svědomí Jan Burian mladší, který spolu se svým bratrem Jiřím a Mikolášem Růžičkou obstaral také většinu nástrojů. Nutno vyzdvihnout i podíl mistra zvuku Ondřeje Ježka. Autor písní tu byl jen jakýmsi dohlížitelem, občas snad kibicem. Jak ostatně sám řekl, Hana Hegerová ho dokonce ze studia vykázala s tím, že autor nemá při nahrávání co dělat.

A co bude následovat po Dívčí válce, kde se "muži propadají do hlubin spodního prádla"? Podle Jana Buriana snad prý časem Pánská jízda, ale projekt je teprve na začátku, takže zatím přejme dívkám "ať se chlapi do ničeho nepletou".

Mimochodem, nemáte někdo telefon na Táňu?

Michal Pařízek
www.aktuálně.cz, 27. 3. 2006

JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA

Tenhle projekt může omráčit svým rozpětím. Dvacet zpěvaček v devatenácti písních a k tomu je Jan Burian všechny znovu přezpívá na druhém nosiči. Není však nutno podléhat množstevnímu efektu vícehlavé saně. Jsou to spíše šansony, vnořené do aranží Jana Buriana mladšího, jehož melodická linka kopíruje vypravěčský rytmus. Hana Hegerová se prý trápila se smutným Banálním příběhem, ale podala ho naprosto nebanálně, „hegerovsky“. I v tom tkví křehké kouzlo alba. Vyprávějí tu zpěvačky, které za písně ručí osobností a tím jim dávají svůj tvar. Někdy překvapivý, třeba když tajemná folkařka Dagmar Andrtová rozzáří song O změně. Z Jany Koubkové se stane rockerka v písni Uprostřed noci, jejíž hudební styl by mohl být ostřejší. Skvostem je píseň Anna a její věšáci v melancholickém podání Lenky Dusilové, půvabná ironie S počtářem (Sestry Steinovy) nebo Kráska a zvířata, skladba pro Martinu Trchovou. Zní zde témata, jiskřící vtipným jazykem i písně plné úzkosti nebo bezradnosti. Některá aranžmá klopýtají o vlastní promyšlenost, možná ve snaze neznít tuctově (V černobílém vesmíru). Ale vcelku je to úžasné a velmi citlivé dílko, které míří dovnitř pocitů.

Vladimír Vlasák
Music 4/2006

Jan Burian – Dívčí válka
Zač je toho loket být nyní dívkou či ženou.

Podobná alba se moc nerodí. Písničkář Jan Burian připravil koncepční nahrávku, na níž sezval elitu českých zpěvaček, aby odvyprávěly devatenáct šansonů o ženách v různém věku. Zapomeňte ovšem na nějakou unylost – díky přispění Burianových synů – Jana mladšího (multiinstrumentalista a producent) a Jiřího (frontman rockové formace Southpaw) a zejména zvukařskému umění Ondřeje Ježka nepostrádají jednotlivé písně muzikantskou aktuálnost a osobité kouzlo, které dokreslují příběhové texty o životě, láskách, bolestech i štěstí něžného pohlaví. Nejsvěžeji (rozuměj neodvážněji) zní Intelektuválka v podání Ivety Kováčové, výtečně se Hana Hegerová vcítila do Banálního příběhu, sestry Steinovy se rozverně vypořádaly S počtářem, svůj český part Bohyně kuchyně s neodolatelným přízvukem zvládla i v Česku domestikovaná Feng-Jün Song, a tak by se dalo pokračovat. Burian nejstarší se v textech občas nevyhnul opakování motivů (zejména domácích prací), ovšem to je jen malé hnidopišství. Druhý disk nádherně jednoduchého květinového digipacku pak skrývá jeho mužský pohled. Ořezané písničky v koncertní verzi, kdy se zpívající Burian doprovází jen na klavír, jsou vhodným syrovým doplňkem krásy hudebního ženství.

NEJ SKLADBY
O změně (Dagmar Voňková-Andrtová), Intelektuválka (Iveta Kováčová), Banální příběh (Hana Hegerová)

Marek Dvořáček
Filter, duben 2006

Jan Burian: Dívčí válka

Muž, který má nápady a nebojí se experimentovat. Tak by se dal stručně charakterizovat písničkář Jan Burian. Říkám-li písničkář, potom tak činím s vědomím, že těžiště muzikantovy činnosti sice nadále spočívá v samostatných vystoupeních při klavíru, ale pro čím dál patrnější multižánrové směřování jeho tvorby v posledních letech je toto vymezení stále těsnější a méně dostačující. Výmluvným dokladem toho budiž i jeho ambiciózní projekt Dívčí válka.

Sezval na něj hned dvě desítky dam rozmanitého interpretačního naturelu (zpěvačky renomované i dosud méně známé, ale třeba i herečky Evu Holubovou a Ivanu Chýlkovou či televizní moderátorku Lucii Vopálenskou), aby prostřednictvím volného verše naplnily svým hlasem protagonistovy představy o něčem tak subtilním a těžko postižitelném, jako je ženské nitro se všemi jeho mnohdy protichůdnými ambicemi, tužbami, deziluzemi a pocity nenaplnění.

Nalézt klíč k tomuto koncepčnímu dvojalbu není snadné, neboť na pomyslné klíčence jich visí hned celý svazek, a přitom ani o jednom nelze říct, že by hladce a bez námahy vklouzl do zámku.

Můžete třeba sčítat, zda jsou zde zastoupeny opravdu všechny ženské charaktery od ušlápnuté puťky domácí až po emancipovanou, soběstačnou intelektuálku. Můžete se rozhodnout, zda se nejprve ponořit do nepravidelných rytmů, netriviálních melodických linek a mnohovrstevnatých aranží (za své si je vzal Burianův potomek Jan ml.) na červeném disku, či dát přednost na první poslech čitelnější podobě těch samých písniček v živém provedení pouze za doprovodu klavíru, v typickém civilním, lehce ironickém Burianově podání, jak jsou zaznamenány na kotouči bílém. (Bez zajímavosti by rozhodně nemusela být ani okamžitá, bezprostřední konfrontace obou verzí každé s písní, ale kdo by si dal tu námahu s neustálým prohazováním cédéček, že?)

Nebo můžete nechat zálibně defilovat celou tuhle početnou galérii znamenitých zpěvaček napříč generacemi a kochat se tím, jak skvěle se dokázaly vypořádat s nesnadným Burianovým zadáním, jež pro řadu z nich představovalo pěvecký a výrazový protiúkol: průzračně čistý projev folkařky Zuzany Homolové versus elektronický sound Apokalypsy, s rockovým zápalem přednesená Uprostřed noci v podání jazzmanky Jany Koubkové, na parketu zpěvné melodiky romské písničky domestikovaná Iveta Kováčová zde v industriálním bludišti Intelektuválka, hodně atypický šanson Banální příběh v citlivém a skličující náladu příběhu přesně vystihujícím podání Hany Hegerové atd. (Jen Evu Holubovou – O dovolené – si ihned v prvním plánu dovedu živě představit jako tu nekonečným stereotypem domácích prací uštvanou ženu na mateřské, která se vleče domů s nákupními taškami a věčně nestíhá...)

Důsledné dodržení koncepce alba se projevuje i v nevšedně pojatém bookletu. Charakter každé písně-ženy zde ilustruje květomluva a obrázek příslušné rostlinky, jež prý vybíral ředitel boptanické zahrady... Koho vyzveš na kordy příště, Jene?

LEOŠ KOFROŇ
Rock&Pop, č.5/2006

Babský mejdan

Pokus písničkáře Jana Buriana, který se rozhodl zhmotnit svou představu o „feminním“ pohledu na věci kolem nás tak, že svoje písničky on ženách a dívkách nechal nazpívat dvaceti zpěvačkami nejrůznějšího zaměření, dopadl znamenitě. Každá z účastnic alba Dívčí válka je sice hlasově i rozsahem trochu jinde, ale tady skutečně nešlo o množství vyzpívaných not, nýbrž o výraz respektive věrohodný prožitek. A ten do Burianových písní s mimořádně povedenými texty mocně nadýchanými obrazotvorností i vtipem, nevyjímaje ani humor značně hořkého ražení, vnesly snad úplně všechny přítomné vokalistky od Lenky Dusilové, Zuzany Michnové až po Janu Koubkovou, Ester Kočičkovou či Evu Holubovou. Výsledkem je báječný babský mejdan, jemuž v pozadí velí chytrý chlap.

Petr Korál
Reflex (rubrika U VYTRŽENÍ), květen 2006

PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS
Dívčí válka Jana Buriana

V Čechách si spolu neznámí lidé v autobuse nebo metru povídají jen výjimečně. V takovém prostředí se dá oslovování brát jako součást tvůrčího programu. Zvlášť když někdo má chuť ke kontaktu tak dlouhá léta jako Jan Burian. V televizním Posezení oslovil desítky osobností, ještě před érou mailu zavedl korespondenční Ozdravovnu, to jest - nejen sebepropagační – dopisování se svým publikem. (Vladimír Merta se mu za to notně poškleboval, byl to na jeho vkus příliš direktní zájem o posluchače.) Dost podstatné je, že Burian velmi brzy docenil možnost sdílení dat: jeho řadový titul Drtivé jistoty (2003) je zřejmě první – a téměř jistě nejzralejší – album, které kdo u nás nabídl zadarmo na internetu.

V různých formách „kontaktáže“ teď Burian pokračuje víc muzikantsky. Prolamuje solitérský kruh autorského písničkáře, jehož písně jako by byly odsouzené k jediné interpretaci – svým tvůrcem. Na české scéně nikdy příliš nekoloval repertoár zdejších silných písničkářů – snad leda tak vytěžit Dědečkovu poezii pro bigbít a Nohavicův um pro pop. Poutavě dodnes působí Kresby tuší (1980), kam pro Marthu Elefteriadu napsali písně Merta, Kocáb či Dežo Ursiny. V sérii coververzí, které si užívá Petr Fiala se skupinou Mňága a Žďorp, vyšel nevýrazně jen Zrychlený vlak Oldřicha Janoty; jinak je to cenný experiment s „překladem“ Merty, Plíhala, ale i Katapultu do stylu indie-kytarového bolestínství. Co se stalo s Krylem, je zvláštní a hnusný příběh, byť v mezinárodním kontextu vlastně banální.

Mohamed Burian se tedy nyní vydal k hoře: nový cyklus ženských písní Dívčí válka nabídl k nazpívání dvaceti různým zpěvačkám od hvězd po neprofesionálky. Tady začíná vrstevnatý příběh pro ty, které z nejrůznějších důvodů zajímá písnička, její možnosti a osudy. Je tu však i zaděláno na napětí: podaří se při tomhle konceptu udržet album kompaktní, a vůbec - neučinit písně obětí několika různých „vyšších záměrů“? Pojďme do války.

Posezení s 20 ženami

Přiřadit k písním suché kytky z herbáře a výroky z květomluvy (což se neprvoplánově podařilo v bookletu) je snazší než najít hlasy, které jednotlivé příběhy přijmou za své a sugestivně je převypráví. Burian hledal mezi hvězdami i neprofesionálkami a u žádného z pólů to nešlo snadno a lehce. Na výsledku mají stejný podíl vokály a aranžmá samplující ze všech stylů: rozsáhlou práci na nich odvedl především „Jeník“ Burian, písničkářův syn. Neobsazuje se tu proti typu, Hana Hegerová zpívá Banální příběh o potlačovaném neklidu vzpomínek, Zuzana Michnová se po letech vynořila, aby v Bezejmenné jakoby vysíleně oživila slova: „Co vlastně dělá? Nikdo neví. Odchází?“ Obě nahrávky patří k těm, kde se „alternativnost“ hudebních doprovodů mírní a místo dráždivé, jakoby nesourodé koláže instrumentů se „ubírá pára“ až k téměř žánrovým výkonům. Kupodivu na nich není nic banálního, koneckonců vždycky zbyde prostor k „nápadům“ – viz Bezejmenná, která se rozjede jako spektakulární power-pop, aby víc a víc tichla.

Ve snaze nezabředat do dělení na „lepší“ a „horší“ zkusme jen konstatovat pár věcí. Anna a její věšáci v sobě nemá originálnější obrazy a méně doslovnosti než okolní songy; ale Lenka Dusilová o příběhu svědčí tak umírněně a přitom zaujatě, že to musí být poutavé i pro ty, co neumějí česky. Jana Koubková (Uprostřed noci: „... a chlapi ať už se do ničeho nepletou!“) natáčí textované písně zřídka, ale s takovým nadhledem, timingem, všestranným prokouknutím materiálu! Spolu s odevzdávající se Michnovou největší překvapení alba. Ester Kočičková nejen že vyfasovala jednu z nejobecnějších metafor (Dva milenci), ale ještě se ubránila „šansonovému“ prožívání, vykládá cosi, nač myslí už dlouho, bez vzrušení, jen s lehkým rozechvěním, které jako by ji samu trochu zaskočilo. V kategorii crazy účinně hraje kvákavá monotónnost Evy Holubové, která neúnavně vyjmenovává další a další výhody mateřské dovolené. Stejně tak exotický akcent Feng-Jün Song (Bohyně kuchyně) přidává znejistění do lyrické anekdoty, u níž tak je rázem důvod, aby se k ní člověk chtěl vracet. Lela Geislerová (výtvarnice, „třetí sestra“) je v epilogu feminního alba tak příjemná a křehká, až evokuje zneužívání fyziologických předností žen. Na této úrovni s ním nemohu než jednoznačně souhlasit.

Obtížní manželé

A pak napětí a nesoulad: pro svobodné písničky pochopitelně nutné, někdy však za hranicí přitažlivosti. Dagmar Andrtová-Voňková se do úvodního příběhu o Alence, autech a divokých koních pouští se vstřícností a vervou, ale soukolí polyrytmů je nějak moc experimentální a tvrdě ji pohltí. Není to jediný song, kde studiové hledačství ubírá zvuku na živosti a znečišťuje rytmický tep. Zároveň Burian junior (podpořený dobrými spoluhráči a mistrem zvuku Ondřejem Ježkem) leckde dochází k silným, nápady napěchovaným konstelacím zvuku – viz drum´n´bassová Apokalypsa, kterou ale nebylo nejšťastnější svěřit Zuzaně Homolové (je jiný typ vypravěčky, udržela si od erotického mikrodramatu korektní odstup). K Dorotě Barové (z dua Tara Fuki) se funková basa hodí stejně málo jako slovo „manžel“. Iveta Kováčová Intelektuválku zacifrovala živelným vokálem, který nemá v téhle črtě místo. Šansoniérství Ivany Chýlkové by se jistě uplatnilo v mainstreamové estrádě, tady ji uměřenější kolegyně usvědčují z křečovitého klišé. To už jsme mezi těžce torpédovanými písněmi: druhý disk s autorským „stripped“ podáním Buriana (jen s klavírem) je dobrý korektiv, abychom se přesvědčili, jak byly míněny. Všechna „kdyby“ a rady „po bitvě“ nutno korigovat připomenutím – velký projekt měl původně vyjít před Vánoci a dalo by se na něm jistě pracovat déle než čtvrt roku navíc. Pokud je pravda, že březnové vydání si vynutil vydavatel Indies, pak je to varovný signál pro všechny muzikanty – tenhle label má zmatek v prioritách.

Trik s pohlavím

Nad všemi jednotlivostmi je ovšem koncept cyklu. Můžeme se nad ním ptát: není to od mužského autora troufalé a protivné, dávat devatenácti portréty ženské psýchy najevo, do jaké hloubi mu byl odkryt a zjeven život „dívek od sedmnácti do osmdesáti let“? A přizvat navrch ženy, aby mužův vhled stvrdily osobním angažmá, není to alibistické? Odpověď je trapně jednoduchá a nejspíš někoho zklame. Burian nedělá na albu nic jiného než to, co posledních pětatřicet let. Vtěluje do písniček příběhy lidí, obrazy, situace. Tentokrát ho koncept přiměl držet se trochu víc charakterových črt, ale vůbec ne bez výjimky. Některé písně jsou spíš o mužských partnerech žen, u jiných hrdinů nehraje pohlaví roli. Ty nejlepší písně z Dívčí války vůbec nemusejí být jen o lidech, jsou spíš, řekněme, o principech a konstelacích. Dva milenci nevyprávějí jen o chuti mít blízko u sebe různé aspekty světa, ale i o všech provizoriích, jimiž odkládáme skutečné řešení. Banální příběh lze číst jako vědomí tíže prožitého života, toxického odpadu vzpomínek, v nichž jako otevřené jizvy zejí nekompletní příběhy. Burian mimochodem Dívčí válkou navazuje na vlastní silnou linii písní o vztazích a samotě, které by na albu od minuty mohly být: Podzim, Ještě tak pejska, Některé staré ženy, Marie už nechce nikoho nebo Bez lásky („Má sestra chodí do OKD / na seznamovací večírky / a tam navazuje známosti / s osamělými muži u nichž přespává...“).

V dnešní době nemají písničky bůhvíjak silnou pozici ve společnosti. Snad proto občas napadne nějakého autora sestavit z nich konceptuální cyklus, povýšit píseň, zkusit prověřit její sílu. Burianovo ambiciózní, „sebenáročné“ album je pro mě cenné asi devíti nahrávkami, ale především palbou otázek. Kdy mohou autorští písničkáři psát pro druhé? Kolik nového mu o jeho písních mohou ti druzí říci? Kdy zůstává cennější sama píseň a kdy ji zastíní konkrétní nahrávka? Kolik zpěvaček schopných vcítění a zároveň čistého zpěvu u nás máme? Co mají společné? Která zobrazení žen jsou sexistická klišé a která ve své obyčejnosti přesná a pravdivá?

Pavel Klusák
A2, kulturní týdeník č.18/2006

V DÍVČÍ VÁLCE MÚZY NEMLČÍ

Ve válce prý mlčí múzy, ale v případě Dívčí války, koncepčního 2CD písničkáře Jana Buriana, je to jinak. O zmíněném projektu Burian sdělil před časem vše podstatné v titulním rozhovoru Týdeníku Rozhlas (č. 6/2006), proto jen ve zkratce: první disk obsahuje devatenáct písní o ženách v podání devatenácti generačně vzdálených i stylově různě zaměřených zpěvaček, ale i hereček a moderátorek, na druhý pak autor za doprovodu klavíru nazpíval své písně sám. Porovnávat interpretační přístup takřka výhradně osobitých interpretek s autorovými verzemi téhož písňového materiálu je podnětné a atraktivní, Burianův projekt však naštěstí nestojí jen na této možnosti. Většina písní nahlíží do ženské duše se značnou dávkou empatie a je obdivuhodné, že se Burianovi dařilo bez ohledu na věk hrdinek jeho příběhů: ve skladbě Kráska a zvířata se zpívá o mladičké dívce, která se mezi muži cítí „jako kus masa v pavilónu šelem“, v dalších písních se ocitáme ve světě třicátnic, jež „končí s dietou“ a chystají se konečně žít „podle svého gusta“ (Uprostřed noci), případně na mateřské dovolené „bruslí mezi plenami a hrnci“ (O dovolené), ale nechybějí ani písně o starších a pokročilých - Banální příběh v podání Hany Hegerové vypráví o paní Anežce, která se „cítí trochu v klidu“ jen na hřbitově, u hrobu toho, po němž „zůstaly jenom otázky“.

Samozřejmě, ne všechny písně (a texty) se povedly na jedničku, občas se posluchači přece jen zdá, že naslouchá spíše náčrtu sociologické studie (skladba o Markétě, která kupuje losy). Také interpretky se úkolu zhostily s různou mírou přesvědčivosti a snad i výrazové zralosti. Sluší se však poznamenat, že ve společnosti osobností typu Jany Koubkové, Zuzany Michnové, Lenky Dusilové nebo Dagmar Andrtové-Voňkové by zněla banálně většina českých profesionálních zpěvaček, natožpak dámy, které živí divadlo, film či dokonce novinařina.

První disk Dívčí války překvapí i moderním zvukem a promyšlenými aranžemi písní, které jsou dílem autorova syna Jana (jeho druhý syn Jiří, známý z kapely Southpaw, nahrál bicí a kytary) a jež ostře kontrastují se syrovým koncertním záznamem druhého disku. Také v tom tkví nekonečná pestrost tohoto dvojalba.

MILAN ŠEFL
Týdeník Rozhlas č. 21/2006

PÍSNIČKOVÝ TIP:
Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka)
Přikázané uvolňování

Burianův projekt Dívčí válka vznikl ponenáhlu, což je vždycky dobré znamení. Na desce pak navíc nabízí možnost slyšet každou píseň dvakrát – v podání vybrané interpretky s „kapelou“ a v autorském podání při klavíru. Vybral jsem do rubriky píseň Mezi polévkou a hlavním jídlem. Burianův text se nerýmuje, i počet slabik na řádek v jednotlivých slokách se liší, natož rozložení krátkých a dlouhých a přízvučných a nepřízvučných, což si můžete snadno spočítat a probádat. (Např. poslední řádek sloky má postupně 8, 7 a 10 slabik). Přesto je zde jakási pravidelnost typu sloka (5 řádků), „refrén“ (2 řádky), sloka, refrén, sloka, refrén. Dokonce je zde i vyšší stavební symetrie: První a třetí sloka jsou realita (pokud vezmeme první řádek, jako popis brilantní práce při obsluze členů rodiny), druhá je sen, vybočení (i když hudebně jde o jednolitou píseň).

Píseň se téměř obejde bez velkých metafor (až na druhý „refrén“), ty naopak nahrazuje velmi konkrétními obrazy silné vizuální povahy, já při ní vždy myslím na scénu, kdy se mění v Tanci v temnotách práce v továrně na muzikál a zpět. Nádherná slovní hříčka je v třetí sloce, kde není jasné, zda pravý úhel svírá příbor nebo prkenný manžel. Porovnání, jak se s interpretací vyrovnali Jan Burian a Dorota Barová, nechám už na každém čtenáři, jen poznamenám, že v jeho podání má píseň 2:35, v jejím 3:38.

Jiří Moravský Brabec
Folk&Country, 6/2006

Všechny ženy jsou bohyně

(Jan Burian – Dívčí válka, 2CD, Indies 2006, tt.: 61:08 a 56:24 )

Jan Burian napsal v průběhu několika let cyklus písní věnovaných příběhům žen v různém věku a v různých životních situacích. Objížděl s nimi kluby a hrál je při klavíru. Pak přišla myšlenka udělat CD, kde je nazpívají různé interpretky, a konečně dvojalbum, kde kromě devatenácti dívčích a ženských studiových interpretací je na druhém nosiči týž repertoár ve stejném pořadí v autorově podání (live).

Kant by asi neměl radost z toho, že alba jsou bez jakéhokoliv potisku, jen červené (dívčí) a bílé (Janovo). Kdyby to udělal každý, blbě by se taková CD z lívanečníku s několika posty pro CD zařazovala zpět. Ale to je zároveň má největší výtka celému projektu.

Začněme tedy červeným albem. Muziku na něm svěřil z velké části Jan Burian svým synům Janovi a Jiřímu (je dobré, když otec přinese dětem něco na hraní), doplněným o klavíristu Mikoláše Růžičku a sporadické hosty. Zvukově není album přehuštěné, základem jsou (/v různých kombinacích) klavír, kytara, baskytara, bicí a spousta virtuálních nástrojů různě barvících jednotlivé písničky. Koncepci alba a aranže má na svědomí Jan Burian mladší, se kterým už otec spolupracoval na předchozích projektech a jde o poctivou snahu o moderní zvuk, moderní pojetí písničky, byť s ohledem na interpretky, jejich naturel a možnosti. Burianovy písničky jsou psány v třetí osobě, jako vyprávěné příběhy, takže je vlastně ani interpretky ženy nezpívají jakoby o sobě, ale o nějaké sobě spřízněné duši. Burian se zřekl pravidelného metra a většinou i rýmů, asi jako Magdaléna z jeho desky vnější krásy, ale tím více vyniknou jiné poetické figury a tropy a pochopitelně především obsah. Na druhé straně to na interpretky klade zvýšené nároky, není triviální, jak kterou píseň uchopit. Hluboce smekám například před nezpěvačkou a herečkou Evou Holubovou, jak si rozfrázovala a promyslela píseň O dovolené.

Výběr interpretek bych si rozdělil do čtyř kategorií. 1. slavné zpěvačky: Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Jana Koubková. 2. ve folku slavné zpěvačky: Dagmar Andrtová – Voňková, Sestry Steinovy, Martina Trchová, Zuzana Homolová, Zuzana Michnová. 3. slavné osobnosti, které většinové publikum asi nepovažuje v první řadě za zpěvačky: Ester Kočičková, Eva Holubová, Iveta Kováčová, Ivana Chýlková. 4. zajímavé, byť všeobecně méně známé osobnosti: Dorota Barová (Tara Fuki), Feng-Jün Song (u nás usedlá čínská zpěvačka), Anežka Růžičková (manželka pianisty alba Mikoláše Růžičky), Pavla Forest (z kapely King Size), Lucie Vopálenská (televizní moderátorka z pořadu Na hraně a novinářka z Českého rozhlasu 6), Petra Oswaldová (herečka a zpěvačka divadla Archa) a Lela (Lenka) Geislerová (výtvarnice, sestra slavné herečky). Vznikla tak zajímavá mozaika hlasů známých, u kterých je člověk zvědavý, jak se úkolů zhostí, a skutečných objevů.

Vlastně ani nevím, jaké pořadí poslechu obou nosičů doporučit, ale pro ty, kteří písničky neznají, možná bude zábavnější nejdřív si poslechnout interpretaci Janovu a pak album červené, s napětím, jak se písničky promění. Výtvarně hezký booklet s texty je k tomu vhodnou pomůckou a pokud si zapamatujete Burianovy melodie, zjistíte, že ani ty nejsou pro mnohé zpěvačky dogma. Budete překvapeni zejména tam, kde se nálady v podání Jana a žen výrazně liší. Třeba Andrtová je daleko veselejší, energetičtější než Burian, Steinovy jsou feministicky jedovaté, Trchová zpívá výborně a prakticky popově, Chýlková nezapře bluesové cítění a Dusilová smysl pro jemné zvýraznění poezie v textu. U Hegerové jsem cítil snad až přebytečný respekt k charakteru zpěvačky, které muzikanti zaranžovali písničku v jejím dosavadním slohu. Geislerová na desku patří už díky neobvyklosti svého hlasu, a je myslím dobré, že dostala závěrečný part. Nadchla mne i paní Song, které češtinu zvládla tak, že drobné odchylky v přízvuku písničce posloužily.

Burianova vlastní interpretace je dobře zažitá, se střípky jeho klaunského pousmání. I jeho vlastní deska by byla ozdobou fonotéky. Ale výsledný projekt je něčím víc, něčím mimořádným.

Jiří moravský Brabec

Jan Burian: Dívčí válka

Některá alba by se dala recenzovat jednou větou. Burianova Dívčí válka je opačný extrém. Jde o natolik komplexní a propracovaný projekt, že standardní délka článku nemůže stačit. Zvlášť by se dalo pojednat o textech, o aranžích, o dramaturgii, o obalu a samozřejmě o skloubení toho všeho dohromady. Na úvod tedy zůstaňme u konstatování, že Dívčí válka není album, ale opravdu PROJEKT. Projekt, jaké nevznikají každý rok. Na úvod pár základních faktů. Autor Jan Burian se rozhodl napsat sbírku písní o ženách a dívkách různého věku, různého sociálního zařazení, různých jmen a řekněme různých chutí, zájmů, tužeb a nálad. Písně složil a svěřil je do péče: a) svým dvěma synům a několika dalším hudebníkům, kteří vytvořili aranže a nahráli pestrý doprovod; b) celkem 20 zpěvačkám opět různého věku, různých žánrů a různé barvy vlasu. Aby toho nebylo málo, tytéž písně natočil i Burian sám s klavírem a zařadil je na druhý (bonusový) disk.

Zatímco na prvním CD si posluchač může vychutnávat hru nálad, vrstvení elektronických a „živých“ nástrojů a jejich sladění s různými dívčími a dámskými hlasy, na disku druhém lze ve větším klidu sledovat samotný příběh. K tomu můžeme pro jistotu nahlížet do bookletu, aby nám neuteklo opravdu žádné slovo básně, psané zpravidla volným veršem (a za básně můžeme považovat většinu miniaturních příběhů na Dívčí válce).

O tom, že je Dívčí válka promyšlená do posledního detailu, svědčí řazení písní. Úvodní O změně lze totiž chápat jako prolog či předznamenání celého alba. O změně totiž nesní pouze Alenka, o které (trochu exaltovaně, avšak rozhodně ne nezajímavě) zpívá Dagmar Andrtová-Voňková, ale nějakou změnu vyhlížejí téměř všechny hrdinky Burianových příběhů. Táňa v písni Potřetí? touží potkat toho pravého, inteligentní Magdaléna (Kráska a zvířata) prahne po důstojném zacházení, Markéta potřebuje vítězství a Lenka (Mezi polévkou a hlavním jídlem) už nechce být jen manželkou, matkou a hospodyní a Alice sice má Dva milence, avšak „pořád ještě čeká na prince“. Status quo snad vyhovuje pouze oblíbené Bohyni kuchyně Květě. Ač tedy různé, mají „Burianovy ženy“ cosi společného – své touhy, na jejichž splnění se snaží pracovat (nebo by se rády snažily, kdyby věděly jak). V předposlední písni by šachistka Šárka (V černobílém vesmíru) byla ráda, kdyby jasná pravidla jako ve hře v šachy platila i v životě. A její poznání, že „život žádná pravidla nemá“ můžeme brát jako druhé krédo provázející nás celou deskou.

Přes tyto shodné rysy jsou příběhy vylíčeny rozličným způsobem, a to především díky už zmíněné účasti různých interpretek. Přednes některých z nich poznáte na první poslech – například Lenka Dusilová (Anna a její věšáci) nebo Sestry Steinovy (S počtářem) jsou nepřeslechnutelné. Svého razantního projevu se drží Zuzana Michnová (Bezejmenná), velmi pěkný je klidný příspěvek Martiny Trchové (Kráska a zvířata). Ester Kočičková (Dva milenci) zde (přes ironii textu) vyznívá laskavěji než na svých vlastních albech a Číňanku Feng-jün Song (Bohyně kuchyně) bych asi nepoznal vůbec. S frázováním si zajímavě hraje Zuzana Homolová (Apokalypsa), v zajímavé rockové poloze se představuje Jana Koubková (Uprostřed noci). Ovšem za nejlépe zazpívaný pokládám Banální příběh v nenapodobitelném přednesu Hany Hegerové.

Hudební doprovod je někde v jasném souladu se zpěvem interpretky nebo náladou písně, zatímco jinde jako by se muzikanti v čele s Janem Burianem mladším a Jiřím Burianem alias Gregorym Finnem snažili provokovat. Iveta Kováčová (známá ze souborů žánru world music Triny a Camael) je například podbarvena elektronikou a přesto (či proto?) zní Intelektuválka zajímavě. Naopak ráznou Ivanu Chýlkovou bych si dokázal představit s rockovým doprovodem, a zatím jí sluší i akustická kulisa s výrazným kontrabasem Tadeáše Mesanyho (Není tak bohatá). Bezejmenná Zuzany Michnové je vlastně klidnější poprock s kombinací klavíru, živých bicích a elektroniky. Gregory Finn nezapřel duši rockera v Normální holce, jejíž doprovod připomíná v textu odmítanou „muziku pro normální holky“. Rocková je i Uprostřed noci, avšak ji zpestřuje banjo Ondřeje Ježka. Folkařka Zuzana Homolová je – vcelku zajímavě – pohlcena elektronickým doprovodem (Apokalypsa), zatímco Ester Kočičkovou ve Dvou milencích podkreslují především klavír a bubny a hlasu Lenky Dusilové je v Anně a jejích věšácích partnerkou především výrazná baskytara. A poslechnete si pozorně Dorotu Barovou, známou z tichého dua Tara Fuki, jak se nechává doprovázet téměř funky rytmikou, připomínající disco éru 80. let.

Prostě co píseň či příběh, to jiné hudební barvy. Co píseň, to naprosto jiné vyjádření původní myšlenky. Další rozměr albu dodává booklet, ve kterém je ke každé dívce či ženě přiřazena jedna květina. A tak se posluchač může sám sebe ptát nejen na to, proč se Bohyně kuchyně jmenuje Květa (že by asociace s květákem?). Ale třeba na to, proč Alici a její Dva milence symbolizuje právě třemdava, proč k Madle, hledající zrcadlo, autor přiřadil vlčí mák (Kde jsi zrcadlo?) nebo co má společného kosatec s „Intelektuválkou“ Jarmilou?

Jan Burian skutečně nenatočil album. Vytvořil komplexní projekt, který hýří barvami, příběhy, významy. Spíše než běžnou populární hudbu připomíná gotické obrazové cykly, ve kterých svou – dnes už často nerozšifrovatelnou roli – hrálo každé gesto zobrazené postavy. Věřím, že v Burianově ženském světě je také vše promyšleno do poslední drobnosti. A že posluchač tím pádem nemůže celému albu porozumět? A je to vůbec třeba?

Milan Tesař
hudební redaktor Rádia Proglas, červen 2006
www.proglas.cz

JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA

„Možná jste z těch mužů, kteří redukují své představy o dívčí válce na problémy s menstruací a mužské na vydělávání peněz v reklamě,“ odvětil písničkář Jan Burian v listopadovém čísle časopisu Rock & Pop redaktorovi na otázku, zda by se uvolil některé ze svých písní na aktuálním albu Dívčí válka použít v reklamě. Bylo to ještě v době, kdy deska nebyla na světě. My už dnes víme, že by to ani nešlo. Je to album, které je celkem, svázané jedním konceptem a poslouchat ho v celku je skoro nutnost. Rozhodně se jedná o ojedinělý počin v Burianově diskografii.

Tento osobitý český písničkář, který už přes třicet let vystupuje na koncertech a nahrává desky většinou sólově za doprovodu klavíru, se pustil do velkého sousta. Zbavil se tentokrát (podle vlastních slov) ješitnosti a nenatočil sólové album. K aktuálnímu dvojalbu Dívčí válka přizval hned několik spolupracovníků a především spolupracovnic. Na prvním disku Burian nezazpívá ani hlásku, účinkuje zde dvacet zpěvaček, které na ploše devatenácti písní popisují příběhy různých žen. Druhé CD obsahuje stejné písně, ovšem v Burianově sólové interpretaci s klavírem, tak jak je mohou znát návštěvníci jeho koncertů – jde o živé nahrávky ze sklonku roku 2005. Zajímavá paralela. Mnohdy jsou písně o mnoho živelnější, ale častěji se v osamoceném klavíru odhalí monotónnost a předvídatelnost harmonických postupů. To však nemění nic na tom, že textařsky je každý kus na vysoké úrovni. Od drobných ironických náznaků a přirovnání (zejména v písni O dovolené, v níž Štěpánka hraje lakros s naběračkou, opaluje se nad sporákem, navštěvuje módní přehlídky v prádelníku...) po dokonale vystavěné příběhy jednotlivých hrdinek písní. Každá má své jméno a každá má být z jiného soudku.

A tak jako ve výtvarně velmi povedeném bookletu, který je herbářem jednotlivých žen – květin, se do hudebního herbáře snažil autor vylisovat rozmanité dívky, paní a slečny. A také si k tomu přizval rozmanité interpretky. Všechny hrající zpěvačky a zpívající herečky se do svých rolí vžívají dobře. Snad až na výkon Doroty Barové z Tara Fuki se dají všechny zúčastněné dámy označit za vynikající. Možná to svědčí o odevzdaném přístupu k životu, který její hrdinka Lenka vede, když bezvládně tančí „mezi polévkou a hlavním jídlem,“ ale troufám si tvrdit, že intonační nepřesnosti (byť kryté zdvojením nahraného hlasu) zamýšleny nebyly. Další interpretky si vedou o hodně jistěji ve svých rolích – Ester Kočičkové člověk věří, že má jako Alice dva milence, Evě Holubové se zase povedlo vylíčit strasti ženy na mateřské dovolené, Jana Koubková jako Eva si chlapsky dodává kuráž a začíná se mít ráda apod. Vyzdvihnout je třeba výkon Hany Hegerové, která v písni Banální příběh dokáže utvořit neobyčejně sevřenou atmosféru, která skladbě sedí.

Kromě interpretačních skvostů vévodí prvnímu disku především většina aranží, které prošly rukama Burianova syna Jana. Druhý Burianův syn Jiří (aka Gregory Finn známý z pražské poprockové skupiny Southpaw) se na albu podílel jako hudebník. Nejbarvitěji a vcelku progresivně je instrumentovaná píseň Inteletuválka. Až na celkem banální kolovrátkový podklad k písni Normální holka (i když i toto mohlo být zamýšleným oxymorónem k textu písně o dívce, která se stýká s nepochopením okolí kvůli tomu, že odmítá být „normální“) všechny aranže dokonale korespondují s textem příběhů a tvoří důležitý další rozměr k původním (na druhém disku publikovaným) verzím písní. Jediným otazníkem tak zůstává samotný koncept desky. Album se zdá tématicky různorodé, ale jen zdánlivě. Na Dívčí válce se zpívá o ženách od sedmnácti do osmdesáti let, jsou to intelektuálky stejně jako ženy v domácnosti, ale na co je důležité upozornit: tolik se od sebe neliší. Většina z nich nemá potřebné sebevědomí (a proto si je zpěvem písně dodávají – Eva), nenávidí svůj vzhled (Magdaléna je příliš krásná, proto muže zajímá jenom její tělo, naopak Madla se nemůže na sebe ani podívat do zrcadla), mají problémy v manželstvích nebo jsou z jiných důvodů nešťastné a osamoceny (Lenka, Štěpánka, Kamila, Jarmila, Eva,...). Vlastně to jsou povětšinou písně o ženách frustrovaných, málo sebevědomých, o jejich věčném čekání na prince, který přijede na bílém koni. (Tento motiv se na albu vyskytne celkem třikrát – v písních o Alence, Alici a Táně).

Jan Burian dal albu ambiciózní motto: „Tento projekt má sloužit lepšímu pochopení mezi oběma pohlavími.“ Popisovat ženy jako frustrované a ve své podstatě zamindrákované bytosti, které často upoutává domácnost a plotna, krokem po zamýšlené cestě opravdu není. V tom jsem možná větší feminista než Burian. Jako CD může (s menšími výtkami) obstát hudebně, aranžérsky nebo textařsky. Jako „koncept“ pohledu do ženské duše v plné šíři ale rozhodně ne. Není totiž jasné, kdo tu válčí? Je to válka, kterou vedou mezi sebou zástupci obou pohlaví, nebo spíše ženy, slečny a dívky samy se sebou?

Jan Vávra
HisVoice, č.3/2006
www.hisvoice.cz


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > kdo je kdo > rozhovory >Dívčí válka - recenze
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Dívčí válka - recenze Dvacítka zpěvaček vyhrála Burianovu Dívčí válku Pravidla šťastného návratu Dívčí válka: Šmírování kuchyní a ženských duší Válku Burian vyhrál, ale se ztrátami Jak vojevůdce Burian vedl Dívčí válku Zač je toho loket být nyní dívkou či ženou. Jan Burian: Dívčí válka Jan Burian: Dívčí válka (Recenze Rock&Pop Babský mejdan PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS V DÍVČÍ VÁLCE MÚZY NEMLČÍ Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka) Všechny ženy jsou bohyně Jan Burian: Dívčí válka (www.proglas.cz) JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA (www.hisvoice.cz) Dvacítka zpěvaček vyhrála Burianovu Dívčí válku Unikátní projekt písničkáře Jana Buriana, nazvaný Dívčí válka, vychází jako dvojalbum. Na prvním cédéčku zazní devatenáct Burianových skladeb s hlasy dvaceti zpěvaček, mezi kterými nechybí Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Jana Koubková nebo Ester Kočičková. Druhé cédéčko přináší tytéž skladby v podání samotného Buriana, který se doprovází na klavír. Kolekce, již aranžoval Jan Burian mladší, působí celistvě, i když každá ze zpěvaček představuje jiný interpretační typ. A posluchač zažije mnohá dobrá překvapení. Třeba písničkářka Dagmar Voňková-Andrtová, odkojená lidovou hudbou, vklouzla do netypické rockové písně O změně. Svůj andělsky čistý zpěv vložila do jinak strohých tónů piana provázeného různými zvuky či bubny Burianova syna Jiřího. Jana Koubková, která se cítí dobře v rytmech, vystřihla skladbu Uprostřed noci jako rockerka schopná vyvinout na posluchače velký tlak. Folkařka Zuzana Homolová si výtečně poradila s elektronickou podobou písně Apokalypsa. Hana Hegerová si stěžovala, že píseň Banální příběh pro ni byla velmi těžká. Musela se sžít se změnami rytmu a hudbou, která v ničem nepřipomíná její oblíbené šansony. A Hegerová přesně trefila tu píseň na pomezí zpěvu a vyprávění. Stejně jako Lenka Dusilová, která svou instinktivní uvolněností nadlehčila skladbu Anna a její věšáci. Devatenáct písní nabízí ženské příběhy, které se odvíjejí mezi obyčejnostmi všedních dní, bizarními scénami a úvahami intelektuálky. Ne každá zpěvačka se suverénně pohybuje v undergroundovém hudebním terénu a zlézá rytmické kostrbatosti Burianových písní. Ale Burian si vybral osobnosti, které skladby dochucují svým charismatem, ať už to je Martina Trchová, Pavla Foret nebo Zuzana Michnová, jež napustila skladbu Bezejmenná soulrockovou energií. Ironické hlasy sester Steinových přibrousily píseň S počtářem („Jí pravítkem, směje se s mírou, miluje v číslech“). Vtipné je, že skladba Normální holka s Anežkou Růžičkovou má vcelku normální poprockový doprovod. Smutek, který na člověka občas padne, je vyvažován humorem a textařskou brilantností. Ke zdařilosti dvojalba je třeba připočítat také obal a fotografie květin v bukletu. Každá z nich ilustruje jednu píseň. i když je to třeba jen skromná petržel. VLADIMÍR VLASÁK, DNES, 15. března 2006 Pravidla šťastného návratu Zuzaně Homolové a Janu Burianovi pomohli k mimořádně vydařeným tématickým deskám mladí spolupracovníci Sdružení folkových písničkářů Šafrán bylo v socialistickém Československu 70. let ostrůvkem tvůrčí svobody. Nová alba dvou z jeho bývalých členů, Zuzany Homolové a Jana Buriana, mají jedno společné: natočili je s hudebníky o generaci mladšími. Objevit pozapomenutý klenot a vystavit jej v novém, přitažlivém světle je již několik let trendem obzvlášť v americkém folku a rocku. Poslední dobou bylo zmiňováno vzkříšení kariéry Johnnyho Cashe prostřednictvím producenta Ricka Rubina. Ten kromě práce na novém albu věhlasné Metalliky také v současnosti pomáhá albem 12 Songs nahodit řemen kdysi slavné americké ikoně Neilu Diamondovi, o něco dříve zas folkovému bardovi Donovanovi. Konečně ani hostování Heleny Vondráčkové na jednom z alb kapely Monkey Business nebylo pouhým žertíkem na téma dětských traumat v reálném socialismu, ale také výrazem úcty. Homolová ani Burian podobné oprašování nepotřebují, jejich nová alba však díky mladším spolupracovníkům dostala moderní a zajímavý zvuk, aniž by tím nutně byla poplatná době. /.../ Duše pokorně sklízí mísy O vzniku Burianova dvojalba Dívčí válka už je leccos všeobecně známo, řekněme si tedy něco o skladbách a zpěvačkách samých. Už při prvním poslechu je jasné, že Jan Burian (53) i jeho synové Jan a Jiří, kteří za hudební podobou desky stojí, mají pod čepicí - jak to, že ještě nikoho nenapadlo napsat písničku o mateřské dovolené, říkáte si při poslechu skvělé Evy Holubové ve skladbě O dovolené, doprovázené hudbou tak zlověstně bezstarostnou, jako sledování dopoledního seriálu na Primě. Dagmar Andrtová se dokonale převtělila do postavy naivní stopařky, Dorota Barová z dvojice Tara fuki je ženou, jejíž „tělo si dělá co chce,“ zatímco „duše pokorně sklízí mísy“ a v jejím hlase je slyšet tajemství, které si ona rozdvojená bytost nosí v sobě. Postavou ostře ohraničeného obrysu je tu Ester Kočičková jako Alice se dvěma milenci, kteří by dohromady dali ideálního partnera. Fantasticky zní hlas Zuzany Michnové v roli ženy odcházející do říše fantazie, zvláštní cudnost v sobě má manželka ležící vedle spícího workoholika, kterou zpívá Zuzana Homolová. Jan Burian tu vůbec často vytahuje nečekaná esa - na jedné straně jimi je účast Hany Hegerové, Feng-Jün Song nebo Jany Koubkové, na druhou stranu svěří roli „normální holky“ nezpěvačce. V obou případech trefil přímo do srdce a do velké míry mu v tom svým přínosem pomohli synové. Samozřejmě, na desce s devatenácti skladbami se najdou i slabší chvíle. Hudební podklad si občas příliš nerozumí se Sestrami Steinovými, Martina Trchová stále hledá přirozený výraz a Pavle Forest se postava nepříliš pohledné Madly prostě nedá věřit, přičemž vinu nese i málo invenční hudba. Jenomže to jsou výhrady poněkud technického rázu, navíc jsou tu ještě koncertní nahrávky stejných písní v Burianově koncertním podání na druhém disku, posluchač tedy může srovnávat. Co je však nejdůležitější - v záplavě domácích alb, která nějaký smysl více či méně předstírají, je deska firmy Burian&synové dobrým lékem na únavu z marnosti takového počínání. PETR VIZINA 9. března 2006, Lidové noviny Dívčí válka: Šmírování kuchyní a ženských duší VyVolení? Teorie relativity, Uzel, černá kronika/růžová knihovna? Čajíček. Dívčí válka, 2CD dvaceti Žen a písničkáře Jana Buriana, to je život! Kdyby někdo chtěl podat trestní oznámení kvůli feminismu a osobním údajům, přidám se. Z toho už se J.B. nevylíže. Jan Burian a spol. - Dívčí válka 2x 19 skladeb / 67:25 + 56:36, Indies Records Motto: "Hřebeny plné vlasů, ručníky od rtěnek, prasklé hadice u praček. Uschlé květy ve vázách, prach vzpomínek. Emoce, nemoce, zhrzené ambice, památníčky pod postelí. Vedle fuseklí. Řvoucí haranti, koše plínek, splínek, blínek, kinedryl, budíček, pupíček. Depky, radost. Štěstí. Všichni to známe, málokdo si to připouští. Prcháme od toho - my muži - jak jen mužem. Do práce. K milenkám. K televizi do hospody. Kamkoli. A von si přijde ňákej Burian, nechá to všechno těm ženskejm zpívat a je to tu ZAS. Neutečete před tím! Esli von nechce, abysme vo tom nezačli přemejšlet?!" Někdo by mohl tvrdit, že se takový materiál dává dohromady celý život. Že je to osudů na několik životů. Jan Burian popsal celej panelák, a přitom si ani nestřík´ sprejem. Dvaceti ženám - zpěvačkám, herečkám, muzikantkám, manželkám a hlasatelce - rozdal 19 svých textů, a mířil přesně. Vzniklo dvojalbum plné malých dramat i hororů ze života, sexu bez radosti a radosti bez sexu, zmařených ambicí, závisti, marnivosti a marnosti. A to vše se topí v moři lásky. Styly se tu skoro plýtvá, od rocku přes swing a šanson a balady až po folk. Sám Jan Burian na CD číslo 2 zpívá to samé, a přesto jinak. Myslel jsem si že jen napíšu, že natočil stejný songy živě a jen s klavírem - a přitom musím chválit i jeho. Takový malý český Tom Waits je to, i s tou ironií, nadhledem, živočišností a opravdovostí. Ne tak drsný a chraplavý, oproti Tomíkovi trošku učesaný to je, ale výborný. Ačkoli Jan Burian už dávno hlásil, že nechce být folkařem, za tohle 2CD bych bez velkýho přemejšlení s chutí udělil cenu Nejlepší folkový album roku 2006. A když píšu folkové, myslím spíš lidové, o lidech a s lidmi pro lidi. Kapitola sama pro sebe je krásný obal Dušana Šoltyse. Připomíná poetiku alb labelů 4 AD či Beggars Banquet a vlastně si nevzpomínám, kdy naposledy mě český obal CD tak chytl. Vůbec mě nemrzí, že se během natáčení 2CD změnilo předpokládané pořadí písniček, a maličko i interpretky. Precizní Indies Records to vyřešili s grácií sobě vlastní - přidali samolepku s aktuálním pořadím písní. S chutí jsem si ji nalepil, pro takové Udělej/Urob si sám mám slabost. A navíc ta květomluva uvnitř bookletu - nad touhle deskou někdo sakra dlouho a dost přemýšlel! Vyjít Dívčí válka dřív, je to echt padarók k MDŽ. Takhle si ho uškudlete, pánové, až na Svátek matek. A věřte, že to bude radost i pro vás. Je skvělé sledovat, jak se vaše žena baví u písničky O dovolené (samozřejmě mateřské). Přijmou po chvíli i způsob, jakým ho Eva Holubová zpívá/nezpívá. Dámy doslova rozřehtá, když její Štěpánka "Opaluje se nad sporákem, poslouchá muziku kdykoli dítě křikne/ Navštěvuje módní přehlídka, v prádelníku... Hraje lakros s naběračkou, golf se smetákem v ložnici, kriket s koštětem v chodbě." Že to není nic veselýho? Blbost, to může říct jen kdo to nezažil. Vtipy o vozíčkářích taky nejvíc docení ti na kolečkových křeslech. Jak vypadají denní běsi dnešní ženy? Třeba Madla (rockerka Pavla Forest) se bojí zrcadla, Irena (folkové Sestry Steinovy) má doma počtáře co jí pravítkem, Květu (worldwoman Feng-Jün Song) - bohyni kuchyně by intelektuálky nenáviděly a Anežka (šansoniérka Hana Hegerová) se jedině na hřbitově cítí trochu v klidu. Ale život není jen utrpení. Proto Kamila (herečka Ivana Chýlková) přestane být tak bohatá, aby kupovala laciné věci, Eva (jazzlvice Jana Koubková) uprostřed noci náhle končí s dietou a Alice (šansoniérka Ester Kočičková) má dva milence. No ale právě ona pořád ještě čeká na prince... Při každém poslechu vám vykoukne zpod duchny jiná dívčí nožka, dámské chodidlo či drsná pata důchodkyně. V pěkných letních dnech nejspíš i zadeček. Pořád je na té desce co objevovat. Je to jako si číst ve sbírce poesie a žasnout, jak ta slova vedle sebe sedí. A protože o Holubince už jsem psal, prozradím už jen jednu roztomilost 2CD. Když totiž Fen-Jün Song zpívá o Bohyni kuchyně, pokouší se dostat do výrazu samotného autora Jana Buriana. Činí tak podobně, jako když italská operní diva pěje Měsíčku na nebi hlubokém. Jinak, a přesto skvěle. Je to autentické. Fakt. Až tak, že se mi skoro nechce věřit tvrzení Buriana Jana, že "Všechny postavy na tomto monotematickém dvojalbu vznikly v autorově fantazii a jakákoli podobnost se skutečnými osudy našich současnic je čistě náhodná." Muži v Dívčí válce: autor písní Jan Burian otec, aranžéra a producent Jan Burian syn, spolupráce Jiří Burian (aka Gregory Finn, Southpaw) a Mikoláš Růžička, zvuk Ondřej Ježek - jáMOR studio, Praha. Ženy ve své válce: Dagmar Voňková-Andrtová, Dorota Barová, Feng-Jün Song, Ester Kočičková, Sestry Steinov, Martina Trchová, Pavla Forest, Eva Holubová, Lucie Vopálská, Iveta Kováčová, Ivana Chýlková, Zuzana Michnová, Anežka Růžičková, Zuzana Homolová, Jana Koubková, Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Petra Oswaldová a Lela Geislerová. 90% František Ocet 21.03. 2006, www.freemusic.cz Dvacet zpěvaček na albu Dívčí válka Válku Burian vyhrál, ale se ztrátami Atraktivita dvojalba Dívčí válka písničkáře Jana Buriana je nesporná. Burian oslovil dvacet českých zpěvaček či hereček a ty nazpívaly po jedné jeho písni o ženách. Mez interpretkami jsou osobnosti jako Hana Hegerová, Zuzana Michnová, Dagmar Voňková-Andrtová, Zuzana Homolová, Lenka Dusilová, Ivana Chýlková, či loňský objev písničkářské scény Martina Trchová. Kdyby se všechny zúčastněné zpěvačky měly sejít v neděli večer v pražské Arše, někdejším divadle E.F.Buriana, kde syn slavného českého hudebníka a divadelníka první poloviny dvacátého století hodlá Dívčí válku koncertně prezentovat, byl by to úkol pro hollywoodskou produkci. Tedy ne pro jednoho českého písničkáře, byť s třicetiletou praxí na pódiích. „Masové scény“ proto v této koncertní Dívčí válce očekávat nelze, ohlášeno je pouze vystoupení Ester Kočičkové, Feng-Jün Song, Dagmar Andrtové, Sester Steinových a Jany Koubkové. Ostatně i Dívčí válka je nahrávka velmi komorní, svým způsobem plachá, jako by ji, řečeno po cimrmanovsku, „vychovaly srny“. Burian totiž napsal písně, jejichž texty mají ambici mluvit ženám rozličného věku z duše, rozebírat jejich až intimní problémy, zkoumat jejich úlohu v rodině či společnosti i třeba jejich vztah k obluzujícímu světu soutěží. Místy se zdá, jako by album režírovala Erika Hníková, autorka ceněného dokumentárního filmu Ženy pro měny, s níž vedl před časem Burian ve svém televizním pořadu Posezení s... inspirativní rozhovor. Právě až sociologická rovina se podstatně promítá i do vyznění dvojalba, na jehož červeném disku v multižánrové instrumentaci Burianova syna Jana zpívá dvacet žen devatenáct písní a na jehož disku bílém tytéž písně interpretuje sám Burian starší jen s klavírem. Je tedy Dívčí válka především písničkovou deskou, nebo spíš svérázně nadsazeným příspěvkem do diskuse nějaké konference gender studies? Velkorysá koncepce Burianovy „programní hudby“ totiž přece jen převažuje nad jednotlivostmi texty, hudbou, způsoby interpretace... A právě z nich, z konkrétních písní především, má být posluchač uhranut, jak mu to Burian dopřával na některých svých dřívějších nahrávkách. Třeba na „všední“ desce Jenom zpívám, jejíž melodie jsou mnohem zpěvnější než ty z Dívčí války. Dívčí válka uhrane jen místy, to když je píseň dotažena do byť nepatrné pointy, když je drobné písňové drama uzavřeno jako třeba výtečný Banální příběh (zpívá ho Hana Hegerová), který sahá smrti do svědomí, aniž by tu slovo „smrt“ vůbec zaznělo. Mnohdy ale Burian pracuje s textem spíš jako se stylistickým cvičením na předem dané téma. Brilantně řetězí sarkastické verše, které pobaví důmyslným vtipem a proudem asociací, ale neřežou do živého tak zostra, jako když kdysi třeba v písni o starých lidech deklamoval: „Ještě tak pejska, člověka už ne.“ A tak Sestry Steinovy v písni S počtářem nebo Eva Holubová v titulu O dovolené sázejí jakési poetické „fóry“ jeden za druhým (Počtář například „směje se s mírou, miluje v číslech, sčítá vzdechy, násobí polohy, umocňuje vrcholy...“), ale „o čem“ opravdu ty písně jsou, zůstává záhadné. Kdyby však v příštích českých hudebních cenách akademici vypsali kategorii aranžmá roku, Jana Buriana mladšího, který otcovy písně na červeném disku pestře instrumentoval, by nominace neminula. Talent se dědí. Ivan Hartman Hospodářské noviny, 24.3.2006 Jak vojevůdce Burian vedl Dívčí válku Recenze - Devatenáct příběhů ze života dívek od sedmnácti do osmdesáti. Tak zní podtitul nevšední kolekce Dívčí válka, vedené Janem Burianem a jeho syny. Březen bezpochyby patří Burianům: objevila se hned trojice alb z rodinného klanu. Album E. F. Buriana, nová deska skupiny Southpaw, jejímž leaderem je Jiří Burian (pod pseudonymem Gregory Finn), ale hlavně se rozmáchla hlava rodiny. Jan Burian se vydal do Dívčí války, a dokonce se dvěma disky. Každá má své místo Dvacet dam, žen a dívek, které tvoří jeho armádu, se postaralo, aby to byla válka vítězná. Jan Burian proslul autorskými songy; přezpívat takové písně bývá velmi často ožehavá záležitost. Všechny psal původně pro sebe (jeho podání najdeme na druhém disku) a každá z nich vypráví příběh jednoho ženského jména a postavy za ním se skrývající. Nápad svěřit songy různým zpěvačkám prý vznikl až později. V Burianově fraucimoru najdeme jména známá (Hana Hegerová, Lenka Dusilová) i nečekaná (Eva Holubová, Lucie Vopálenská). Ale zdá se, že každá má v jeho voji své místo. Přestože se složení v průběhu vzniku alba měnilo, což se ostatně ve válkách stává, najdeme na albu jen velmi málo slabších míst a jako celek funguje výborně. Autor hovoří o Dívčí válce jako o pokusu zachytit v jednotlivých písních ženský vnitřní boj, jakési jejich běsy - ale dalo by se říci, že to platí i na platformě desky. Třeba taková Eva by se například s Květou snesla asi těžko a takových případů tu najdeme víc. Kterou z postav zmínit, aby se ostatní neurazily, když každá z nich je osobitá a zajímavá? Každý má přece jiný vkus, jiné vnímání a "každý z nás má někde toho pravého", jak říká Táňa, největší oblíbenkyně autora této recenze. Bez nich bylo by smutněji Někdo by chtěl Šárku, která "hraje šachy podle pevných pravidel", jiný zase Evu, co "končí s dietou a chce žít podle své chuti" a mnohým jistě učaruje Štěpánka hrající "lakros s naběračkou". A co taková Lenka, která "tančí na jídelním stole mezi polévkou a hlavním jídlem" nebo Madla, jež touží "aspoň jednou vejít do hospody tak, aby všichni zvedli hlavu od piva"? Kouzlo tohoto alba tkví právě v jeho různorodosti a možnosti výběru, která je stejně jako v životě vždycky ovlivněna okolnostmi, náladou i situací. Bývá zvykem v recenzích uvádět, která píseň/interpretka je nejlepší. V tomhle případě to z různých, částečně zmíněných důvodů nejde. Dívčí válka je důležitá právě jako celek, takže snad jen zmiňme vynikající Zuzanu Michnovou či osobité Sestry Steinovy. Každopádně lze však říci, že bez D(d)ívčí války bylo by na světě smutněji - a nejen co se týče jako vždycky brilantních Burianových textů. Spojuje jména, která by se na jednom albu jinak nejspíš nesešla; aranže písní a jejich interpretace mění náladu a styl podle potřeby od rocku i swingu přes šanson po balady a folk. A pro mnohé bude jistě objevem, že zdejší hudební scéna nabízí spektrum zpěvaček minimálně stejně široké jako botanická zahrada nacházející se v nádherném obalu. Koncepci alba má na svědomí Jan Burian mladší, který spolu se svým bratrem Jiřím a Mikolášem Růžičkou obstaral také většinu nástrojů. Nutno vyzdvihnout i podíl mistra zvuku Ondřeje Ježka. Autor písní tu byl jen jakýmsi dohlížitelem, občas snad kibicem. Jak ostatně sám řekl, Hana Hegerová ho dokonce ze studia vykázala s tím, že autor nemá při nahrávání co dělat. A co bude následovat po Dívčí válce, kde se "muži propadají do hlubin spodního prádla"? Podle Jana Buriana snad prý časem Pánská jízda, ale projekt je teprve na začátku, takže zatím přejme dívkám "ať se chlapi do ničeho nepletou". Mimochodem, nemáte někdo telefon na Táňu? Michal Pařízek www.aktuálně.cz, 27. 3. 2006 JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA Tenhle projekt může omráčit svým rozpětím. Dvacet zpěvaček v devatenácti písních a k tomu je Jan Burian všechny znovu přezpívá na druhém nosiči. Není však nutno podléhat množstevnímu efektu vícehlavé saně. Jsou to spíše šansony, vnořené do aranží Jana Buriana mladšího, jehož melodická linka kopíruje vypravěčský rytmus. Hana Hegerová se prý trápila se smutným Banálním příběhem, ale podala ho naprosto nebanálně, „hegerovsky“. I v tom tkví křehké kouzlo alba. Vyprávějí tu zpěvačky, které za písně ručí osobností a tím jim dávají svůj tvar. Někdy překvapivý, třeba když tajemná folkařka Dagmar Andrtová rozzáří song O změně. Z Jany Koubkové se stane rockerka v písni Uprostřed noci, jejíž hudební styl by mohl být ostřejší. Skvostem je píseň Anna a její věšáci v melancholickém podání Lenky Dusilové, půvabná ironie S počtářem (Sestry Steinovy) nebo Kráska a zvířata, skladba pro Martinu Trchovou. Zní zde témata, jiskřící vtipným jazykem i písně plné úzkosti nebo bezradnosti. Některá aranžmá klopýtají o vlastní promyšlenost, možná ve snaze neznít tuctově (V černobílém vesmíru). Ale vcelku je to úžasné a velmi citlivé dílko, které míří dovnitř pocitů. Vladimír Vlasák Music 4/2006 Jan Burian – Dívčí válka Zač je toho loket být nyní dívkou či ženou. Podobná alba se moc nerodí. Písničkář Jan Burian připravil koncepční nahrávku, na níž sezval elitu českých zpěvaček, aby odvyprávěly devatenáct šansonů o ženách v různém věku. Zapomeňte ovšem na nějakou unylost – díky přispění Burianových synů – Jana mladšího (multiinstrumentalista a producent) a Jiřího (frontman rockové formace Southpaw) a zejména zvukařskému umění Ondřeje Ježka nepostrádají jednotlivé písně muzikantskou aktuálnost a osobité kouzlo, které dokreslují příběhové texty o životě, láskách, bolestech i štěstí něžného pohlaví. Nejsvěžeji (rozuměj neodvážněji) zní Intelektuválka v podání Ivety Kováčové, výtečně se Hana Hegerová vcítila do Banálního příběhu, sestry Steinovy se rozverně vypořádaly S počtářem, svůj český part Bohyně kuchyně s neodolatelným přízvukem zvládla i v Česku domestikovaná Feng-Jün Song, a tak by se dalo pokračovat. Burian nejstarší se v textech občas nevyhnul opakování motivů (zejména domácích prací), ovšem to je jen malé hnidopišství. Druhý disk nádherně jednoduchého květinového digipacku pak skrývá jeho mužský pohled. Ořezané písničky v koncertní verzi, kdy se zpívající Burian doprovází jen na klavír, jsou vhodným syrovým doplňkem krásy hudebního ženství. NEJ SKLADBY O změně (Dagmar Voňková-Andrtová), Intelektuválka (Iveta Kováčová), Banální příběh (Hana Hegerová) Marek Dvořáček Filter, duben 2006 Jan Burian: Dívčí válka Muž, který má nápady a nebojí se experimentovat. Tak by se dal stručně charakterizovat písničkář Jan Burian. Říkám-li písničkář, potom tak činím s vědomím, že těžiště muzikantovy činnosti sice nadále spočívá v samostatných vystoupeních při klavíru, ale pro čím dál patrnější multižánrové směřování jeho tvorby v posledních letech je toto vymezení stále těsnější a méně dostačující. Výmluvným dokladem toho budiž i jeho ambiciózní projekt Dívčí válka. Sezval na něj hned dvě desítky dam rozmanitého interpretačního naturelu (zpěvačky renomované i dosud méně známé, ale třeba i herečky Evu Holubovou a Ivanu Chýlkovou či televizní moderátorku Lucii Vopálenskou), aby prostřednictvím volného verše naplnily svým hlasem protagonistovy představy o něčem tak subtilním a těžko postižitelném, jako je ženské nitro se všemi jeho mnohdy protichůdnými ambicemi, tužbami, deziluzemi a pocity nenaplnění. Nalézt klíč k tomuto koncepčnímu dvojalbu není snadné, neboť na pomyslné klíčence jich visí hned celý svazek, a přitom ani o jednom nelze říct, že by hladce a bez námahy vklouzl do zámku. Můžete třeba sčítat, zda jsou zde zastoupeny opravdu všechny ženské charaktery od ušlápnuté puťky domácí až po emancipovanou, soběstačnou intelektuálku. Můžete se rozhodnout, zda se nejprve ponořit do nepravidelných rytmů, netriviálních melodických linek a mnohovrstevnatých aranží (za své si je vzal Burianův potomek Jan ml.) na červeném disku, či dát přednost na první poslech čitelnější podobě těch samých písniček v živém provedení pouze za doprovodu klavíru, v typickém civilním, lehce ironickém Burianově podání, jak jsou zaznamenány na kotouči bílém. (Bez zajímavosti by rozhodně nemusela být ani okamžitá, bezprostřední konfrontace obou verzí každé s písní, ale kdo by si dal tu námahu s neustálým prohazováním cédéček, že?) Nebo můžete nechat zálibně defilovat celou tuhle početnou galérii znamenitých zpěvaček napříč generacemi a kochat se tím, jak skvěle se dokázaly vypořádat s nesnadným Burianovým zadáním, jež pro řadu z nich představovalo pěvecký a výrazový protiúkol: průzračně čistý projev folkařky Zuzany Homolové versus elektronický sound Apokalypsy, s rockovým zápalem přednesená Uprostřed noci v podání jazzmanky Jany Koubkové, na parketu zpěvné melodiky romské písničky domestikovaná Iveta Kováčová zde v industriálním bludišti Intelektuválka, hodně atypický šanson Banální příběh v citlivém a skličující náladu příběhu přesně vystihujícím podání Hany Hegerové atd. (Jen Evu Holubovou – O dovolené – si ihned v prvním plánu dovedu živě představit jako tu nekonečným stereotypem domácích prací uštvanou ženu na mateřské, která se vleče domů s nákupními taškami a věčně nestíhá...) Důsledné dodržení koncepce alba se projevuje i v nevšedně pojatém bookletu. Charakter každé písně-ženy zde ilustruje květomluva a obrázek příslušné rostlinky, jež prý vybíral ředitel boptanické zahrady... Koho vyzveš na kordy příště, Jene? LEOŠ KOFROŇ Rock&Pop, č.5/2006 Babský mejdan Pokus písničkáře Jana Buriana, který se rozhodl zhmotnit svou představu o „feminním“ pohledu na věci kolem nás tak, že svoje písničky on ženách a dívkách nechal nazpívat dvaceti zpěvačkami nejrůznějšího zaměření, dopadl znamenitě. Každá z účastnic alba Dívčí válka je sice hlasově i rozsahem trochu jinde, ale tady skutečně nešlo o množství vyzpívaných not, nýbrž o výraz respektive věrohodný prožitek. A ten do Burianových písní s mimořádně povedenými texty mocně nadýchanými obrazotvorností i vtipem, nevyjímaje ani humor značně hořkého ražení, vnesly snad úplně všechny přítomné vokalistky od Lenky Dusilové, Zuzany Michnové až po Janu Koubkovou, Ester Kočičkovou či Evu Holubovou. Výsledkem je báječný babský mejdan, jemuž v pozadí velí chytrý chlap. Petr Korál Reflex (rubrika U VYTRŽENÍ), květen 2006 PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS Dívčí válka Jana Buriana V Čechách si spolu neznámí lidé v autobuse nebo metru povídají jen výjimečně. V takovém prostředí se dá oslovování brát jako součást tvůrčího programu. Zvlášť když někdo má chuť ke kontaktu tak dlouhá léta jako Jan Burian. V televizním Posezení oslovil desítky osobností, ještě před érou mailu zavedl korespondenční Ozdravovnu, to jest - nejen sebepropagační – dopisování se svým publikem. (Vladimír Merta se mu za to notně poškleboval, byl to na jeho vkus příliš direktní zájem o posluchače.) Dost podstatné je, že Burian velmi brzy docenil možnost sdílení dat: jeho řadový titul Drtivé jistoty (2003) je zřejmě první – a téměř jistě nejzralejší – album, které kdo u nás nabídl zadarmo na internetu. V různých formách „kontaktáže“ teď Burian pokračuje víc muzikantsky. Prolamuje solitérský kruh autorského písničkáře, jehož písně jako by byly odsouzené k jediné interpretaci – svým tvůrcem. Na české scéně nikdy příliš nekoloval repertoár zdejších silných písničkářů – snad leda tak vytěžit Dědečkovu poezii pro bigbít a Nohavicův um pro pop. Poutavě dodnes působí Kresby tuší (1980), kam pro Marthu Elefteriadu napsali písně Merta, Kocáb či Dežo Ursiny. V sérii coververzí, které si užívá Petr Fiala se skupinou Mňága a Žďorp, vyšel nevýrazně jen Zrychlený vlak Oldřicha Janoty; jinak je to cenný experiment s „překladem“ Merty, Plíhala, ale i Katapultu do stylu indie-kytarového bolestínství. Co se stalo s Krylem, je zvláštní a hnusný příběh, byť v mezinárodním kontextu vlastně banální. Mohamed Burian se tedy nyní vydal k hoře: nový cyklus ženských písní Dívčí válka nabídl k nazpívání dvaceti různým zpěvačkám od hvězd po neprofesionálky. Tady začíná vrstevnatý příběh pro ty, které z nejrůznějších důvodů zajímá písnička, její možnosti a osudy. Je tu však i zaděláno na napětí: podaří se při tomhle konceptu udržet album kompaktní, a vůbec - neučinit písně obětí několika různých „vyšších záměrů“? Pojďme do války. Posezení s 20 ženami Přiřadit k písním suché kytky z herbáře a výroky z květomluvy (což se neprvoplánově podařilo v bookletu) je snazší než najít hlasy, které jednotlivé příběhy přijmou za své a sugestivně je převypráví. Burian hledal mezi hvězdami i neprofesionálkami a u žádného z pólů to nešlo snadno a lehce. Na výsledku mají stejný podíl vokály a aranžmá samplující ze všech stylů: rozsáhlou práci na nich odvedl především „Jeník“ Burian, písničkářův syn. Neobsazuje se tu proti typu, Hana Hegerová zpívá Banální příběh o potlačovaném neklidu vzpomínek, Zuzana Michnová se po letech vynořila, aby v Bezejmenné jakoby vysíleně oživila slova: „Co vlastně dělá? Nikdo neví. Odchází?“ Obě nahrávky patří k těm, kde se „alternativnost“ hudebních doprovodů mírní a místo dráždivé, jakoby nesourodé koláže instrumentů se „ubírá pára“ až k téměř žánrovým výkonům. Kupodivu na nich není nic banálního, koneckonců vždycky zbyde prostor k „nápadům“ – viz Bezejmenná, která se rozjede jako spektakulární power-pop, aby víc a víc tichla. Ve snaze nezabředat do dělení na „lepší“ a „horší“ zkusme jen konstatovat pár věcí. Anna a její věšáci v sobě nemá originálnější obrazy a méně doslovnosti než okolní songy; ale Lenka Dusilová o příběhu svědčí tak umírněně a přitom zaujatě, že to musí být poutavé i pro ty, co neumějí česky. Jana Koubková (Uprostřed noci: „... a chlapi ať už se do ničeho nepletou!“) natáčí textované písně zřídka, ale s takovým nadhledem, timingem, všestranným prokouknutím materiálu! Spolu s odevzdávající se Michnovou největší překvapení alba. Ester Kočičková nejen že vyfasovala jednu z nejobecnějších metafor (Dva milenci), ale ještě se ubránila „šansonovému“ prožívání, vykládá cosi, nač myslí už dlouho, bez vzrušení, jen s lehkým rozechvěním, které jako by ji samu trochu zaskočilo. V kategorii crazy účinně hraje kvákavá monotónnost Evy Holubové, která neúnavně vyjmenovává další a další výhody mateřské dovolené. Stejně tak exotický akcent Feng-Jün Song (Bohyně kuchyně) přidává znejistění do lyrické anekdoty, u níž tak je rázem důvod, aby se k ní člověk chtěl vracet. Lela Geislerová (výtvarnice, „třetí sestra“) je v epilogu feminního alba tak příjemná a křehká, až evokuje zneužívání fyziologických předností žen. Na této úrovni s ním nemohu než jednoznačně souhlasit. Obtížní manželé A pak napětí a nesoulad: pro svobodné písničky pochopitelně nutné, někdy však za hranicí přitažlivosti. Dagmar Andrtová-Voňková se do úvodního příběhu o Alence, autech a divokých koních pouští se vstřícností a vervou, ale soukolí polyrytmů je nějak moc experimentální a tvrdě ji pohltí. Není to jediný song, kde studiové hledačství ubírá zvuku na živosti a znečišťuje rytmický tep. Zároveň Burian junior (podpořený dobrými spoluhráči a mistrem zvuku Ondřejem Ježkem) leckde dochází k silným, nápady napěchovaným konstelacím zvuku – viz drum´n´bassová Apokalypsa, kterou ale nebylo nejšťastnější svěřit Zuzaně Homolové (je jiný typ vypravěčky, udržela si od erotického mikrodramatu korektní odstup). K Dorotě Barové (z dua Tara Fuki) se funková basa hodí stejně málo jako slovo „manžel“. Iveta Kováčová Intelektuválku zacifrovala živelným vokálem, který nemá v téhle črtě místo. Šansoniérství Ivany Chýlkové by se jistě uplatnilo v mainstreamové estrádě, tady ji uměřenější kolegyně usvědčují z křečovitého klišé. To už jsme mezi těžce torpédovanými písněmi: druhý disk s autorským „stripped“ podáním Buriana (jen s klavírem) je dobrý korektiv, abychom se přesvědčili, jak byly míněny. Všechna „kdyby“ a rady „po bitvě“ nutno korigovat připomenutím – velký projekt měl původně vyjít před Vánoci a dalo by se na něm jistě pracovat déle než čtvrt roku navíc. Pokud je pravda, že březnové vydání si vynutil vydavatel Indies, pak je to varovný signál pro všechny muzikanty – tenhle label má zmatek v prioritách. Trik s pohlavím Nad všemi jednotlivostmi je ovšem koncept cyklu. Můžeme se nad ním ptát: není to od mužského autora troufalé a protivné, dávat devatenácti portréty ženské psýchy najevo, do jaké hloubi mu byl odkryt a zjeven život „dívek od sedmnácti do osmdesáti let“? A přizvat navrch ženy, aby mužův vhled stvrdily osobním angažmá, není to alibistické? Odpověď je trapně jednoduchá a nejspíš někoho zklame. Burian nedělá na albu nic jiného než to, co posledních pětatřicet let. Vtěluje do písniček příběhy lidí, obrazy, situace. Tentokrát ho koncept přiměl držet se trochu víc charakterových črt, ale vůbec ne bez výjimky. Některé písně jsou spíš o mužských partnerech žen, u jiných hrdinů nehraje pohlaví roli. Ty nejlepší písně z Dívčí války vůbec nemusejí být jen o lidech, jsou spíš, řekněme, o principech a konstelacích. Dva milenci nevyprávějí jen o chuti mít blízko u sebe různé aspekty světa, ale i o všech provizoriích, jimiž odkládáme skutečné řešení. Banální příběh lze číst jako vědomí tíže prožitého života, toxického odpadu vzpomínek, v nichž jako otevřené jizvy zejí nekompletní příběhy. Burian mimochodem Dívčí válkou navazuje na vlastní silnou linii písní o vztazích a samotě, které by na albu od minuty mohly být: Podzim, Ještě tak pejska, Některé staré ženy, Marie už nechce nikoho nebo Bez lásky („Má sestra chodí do OKD / na seznamovací večírky / a tam navazuje známosti / s osamělými muži u nichž přespává...“). V dnešní době nemají písničky bůhvíjak silnou pozici ve společnosti. Snad proto občas napadne nějakého autora sestavit z nich konceptuální cyklus, povýšit píseň, zkusit prověřit její sílu. Burianovo ambiciózní, „sebenáročné“ album je pro mě cenné asi devíti nahrávkami, ale především palbou otázek. Kdy mohou autorští písničkáři psát pro druhé? Kolik nového mu o jeho písních mohou ti druzí říci? Kdy zůstává cennější sama píseň a kdy ji zastíní konkrétní nahrávka? Kolik zpěvaček schopných vcítění a zároveň čistého zpěvu u nás máme? Co mají společné? Která zobrazení žen jsou sexistická klišé a která ve své obyčejnosti přesná a pravdivá? Pavel Klusák A2, kulturní týdeník č.18/2006 V DÍVČÍ VÁLCE MÚZY NEMLČÍ Ve válce prý mlčí múzy, ale v případě Dívčí války, koncepčního 2CD písničkáře Jana Buriana, je to jinak. O zmíněném projektu Burian sdělil před časem vše podstatné v titulním rozhovoru Týdeníku Rozhlas (č. 6/2006), proto jen ve zkratce: první disk obsahuje devatenáct písní o ženách v podání devatenácti generačně vzdálených i stylově různě zaměřených zpěvaček, ale i hereček a moderátorek, na druhý pak autor za doprovodu klavíru nazpíval své písně sám. Porovnávat interpretační přístup takřka výhradně osobitých interpretek s autorovými verzemi téhož písňového materiálu je podnětné a atraktivní, Burianův projekt však naštěstí nestojí jen na této možnosti. Většina písní nahlíží do ženské duše se značnou dávkou empatie a je obdivuhodné, že se Burianovi dařilo bez ohledu na věk hrdinek jeho příběhů: ve skladbě Kráska a zvířata se zpívá o mladičké dívce, která se mezi muži cítí „jako kus masa v pavilónu šelem“, v dalších písních se ocitáme ve světě třicátnic, jež „končí s dietou“ a chystají se konečně žít „podle svého gusta“ (Uprostřed noci), případně na mateřské dovolené „bruslí mezi plenami a hrnci“ (O dovolené), ale nechybějí ani písně o starších a pokročilých - Banální příběh v podání Hany Hegerové vypráví o paní Anežce, která se „cítí trochu v klidu“ jen na hřbitově, u hrobu toho, po němž „zůstaly jenom otázky“. Samozřejmě, ne všechny písně (a texty) se povedly na jedničku, občas se posluchači přece jen zdá, že naslouchá spíše náčrtu sociologické studie (skladba o Markétě, která kupuje losy). Také interpretky se úkolu zhostily s různou mírou přesvědčivosti a snad i výrazové zralosti. Sluší se však poznamenat, že ve společnosti osobností typu Jany Koubkové, Zuzany Michnové, Lenky Dusilové nebo Dagmar Andrtové-Voňkové by zněla banálně většina českých profesionálních zpěvaček, natožpak dámy, které živí divadlo, film či dokonce novinařina. První disk Dívčí války překvapí i moderním zvukem a promyšlenými aranžemi písní, které jsou dílem autorova syna Jana (jeho druhý syn Jiří, známý z kapely Southpaw, nahrál bicí a kytary) a jež ostře kontrastují se syrovým koncertním záznamem druhého disku. Také v tom tkví nekonečná pestrost tohoto dvojalba. MILAN ŠEFL Týdeník Rozhlas č. 21/2006 PÍSNIČKOVÝ TIP: Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka) Přikázané uvolňování Burianův projekt Dívčí válka vznikl ponenáhlu, což je vždycky dobré znamení. Na desce pak navíc nabízí možnost slyšet každou píseň dvakrát – v podání vybrané interpretky s „kapelou“ a v autorském podání při klavíru. Vybral jsem do rubriky píseň Mezi polévkou a hlavním jídlem. Burianův text se nerýmuje, i počet slabik na řádek v jednotlivých slokách se liší, natož rozložení krátkých a dlouhých a přízvučných a nepřízvučných, což si můžete snadno spočítat a probádat. (Např. poslední řádek sloky má postupně 8, 7 a 10 slabik). Přesto je zde jakási pravidelnost typu sloka (5 řádků), „refrén“ (2 řádky), sloka, refrén, sloka, refrén. Dokonce je zde i vyšší stavební symetrie: První a třetí sloka jsou realita (pokud vezmeme první řádek, jako popis brilantní práce při obsluze členů rodiny), druhá je sen, vybočení (i když hudebně jde o jednolitou píseň). Píseň se téměř obejde bez velkých metafor (až na druhý „refrén“), ty naopak nahrazuje velmi konkrétními obrazy silné vizuální povahy, já při ní vždy myslím na scénu, kdy se mění v Tanci v temnotách práce v továrně na muzikál a zpět. Nádherná slovní hříčka je v třetí sloce, kde není jasné, zda pravý úhel svírá příbor nebo prkenný manžel. Porovnání, jak se s interpretací vyrovnali Jan Burian a Dorota Barová, nechám už na každém čtenáři, jen poznamenám, že v jeho podání má píseň 2:35, v jejím 3:38. Jiří Moravský Brabec Folk&Country, 6/2006 Všechny ženy jsou bohyně (Jan Burian – Dívčí válka, 2CD, Indies 2006, tt.: 61:08 a 56:24 ) Jan Burian napsal v průběhu několika let cyklus písní věnovaných příběhům žen v různém věku a v různých životních situacích. Objížděl s nimi kluby a hrál je při klavíru. Pak přišla myšlenka udělat CD, kde je nazpívají různé interpretky, a konečně dvojalbum, kde kromě devatenácti dívčích a ženských studiových interpretací je na druhém nosiči týž repertoár ve stejném pořadí v autorově podání (live). Kant by asi neměl radost z toho, že alba jsou bez jakéhokoliv potisku, jen červené (dívčí) a bílé (Janovo). Kdyby to udělal každý, blbě by se taková CD z lívanečníku s několika posty pro CD zařazovala zpět. Ale to je zároveň má největší výtka celému projektu. Začněme tedy červeným albem. Muziku na něm svěřil z velké části Jan Burian svým synům Janovi a Jiřímu (je dobré, když otec přinese dětem něco na hraní), doplněným o klavíristu Mikoláše Růžičku a sporadické hosty. Zvukově není album přehuštěné, základem jsou (/v různých kombinacích) klavír, kytara, baskytara, bicí a spousta virtuálních nástrojů různě barvících jednotlivé písničky. Koncepci alba a aranže má na svědomí Jan Burian mladší, se kterým už otec spolupracoval na předchozích projektech a jde o poctivou snahu o moderní zvuk, moderní pojetí písničky, byť s ohledem na interpretky, jejich naturel a možnosti. Burianovy písničky jsou psány v třetí osobě, jako vyprávěné příběhy, takže je vlastně ani interpretky ženy nezpívají jakoby o sobě, ale o nějaké sobě spřízněné duši. Burian se zřekl pravidelného metra a většinou i rýmů, asi jako Magdaléna z jeho desky vnější krásy, ale tím více vyniknou jiné poetické figury a tropy a pochopitelně především obsah. Na druhé straně to na interpretky klade zvýšené nároky, není triviální, jak kterou píseň uchopit. Hluboce smekám například před nezpěvačkou a herečkou Evou Holubovou, jak si rozfrázovala a promyslela píseň O dovolené. Výběr interpretek bych si rozdělil do čtyř kategorií. 1. slavné zpěvačky: Hana Hegerová, Lenka Dusilová, Jana Koubková. 2. ve folku slavné zpěvačky: Dagmar Andrtová – Voňková, Sestry Steinovy, Martina Trchová, Zuzana Homolová, Zuzana Michnová. 3. slavné osobnosti, které většinové publikum asi nepovažuje v první řadě za zpěvačky: Ester Kočičková, Eva Holubová, Iveta Kováčová, Ivana Chýlková. 4. zajímavé, byť všeobecně méně známé osobnosti: Dorota Barová (Tara Fuki), Feng-Jün Song (u nás usedlá čínská zpěvačka), Anežka Růžičková (manželka pianisty alba Mikoláše Růžičky), Pavla Forest (z kapely King Size), Lucie Vopálenská (televizní moderátorka z pořadu Na hraně a novinářka z Českého rozhlasu 6), Petra Oswaldová (herečka a zpěvačka divadla Archa) a Lela (Lenka) Geislerová (výtvarnice, sestra slavné herečky). Vznikla tak zajímavá mozaika hlasů známých, u kterých je člověk zvědavý, jak se úkolů zhostí, a skutečných objevů. Vlastně ani nevím, jaké pořadí poslechu obou nosičů doporučit, ale pro ty, kteří písničky neznají, možná bude zábavnější nejdřív si poslechnout interpretaci Janovu a pak album červené, s napětím, jak se písničky promění. Výtvarně hezký booklet s texty je k tomu vhodnou pomůckou a pokud si zapamatujete Burianovy melodie, zjistíte, že ani ty nejsou pro mnohé zpěvačky dogma. Budete překvapeni zejména tam, kde se nálady v podání Jana a žen výrazně liší. Třeba Andrtová je daleko veselejší, energetičtější než Burian, Steinovy jsou feministicky jedovaté, Trchová zpívá výborně a prakticky popově, Chýlková nezapře bluesové cítění a Dusilová smysl pro jemné zvýraznění poezie v textu. U Hegerové jsem cítil snad až přebytečný respekt k charakteru zpěvačky, které muzikanti zaranžovali písničku v jejím dosavadním slohu. Geislerová na desku patří už díky neobvyklosti svého hlasu, a je myslím dobré, že dostala závěrečný part. Nadchla mne i paní Song, které češtinu zvládla tak, že drobné odchylky v přízvuku písničce posloužily. Burianova vlastní interpretace je dobře zažitá, se střípky jeho klaunského pousmání. I jeho vlastní deska by byla ozdobou fonotéky. Ale výsledný projekt je něčím víc, něčím mimořádným. Jiří moravský Brabec Jan Burian: Dívčí válka Některá alba by se dala recenzovat jednou větou. Burianova Dívčí válka je opačný extrém. Jde o natolik komplexní a propracovaný projekt, že standardní délka článku nemůže stačit. Zvlášť by se dalo pojednat o textech, o aranžích, o dramaturgii, o obalu a samozřejmě o skloubení toho všeho dohromady. Na úvod tedy zůstaňme u konstatování, že Dívčí válka není album, ale opravdu PROJEKT. Projekt, jaké nevznikají každý rok. Na úvod pár základních faktů. Autor Jan Burian se rozhodl napsat sbírku písní o ženách a dívkách různého věku, různého sociálního zařazení, různých jmen a řekněme různých chutí, zájmů, tužeb a nálad. Písně složil a svěřil je do péče: a) svým dvěma synům a několika dalším hudebníkům, kteří vytvořili aranže a nahráli pestrý doprovod; b) celkem 20 zpěvačkám opět různého věku, různých žánrů a různé barvy vlasu. Aby toho nebylo málo, tytéž písně natočil i Burian sám s klavírem a zařadil je na druhý (bonusový) disk. Zatímco na prvním CD si posluchač může vychutnávat hru nálad, vrstvení elektronických a „živých“ nástrojů a jejich sladění s různými dívčími a dámskými hlasy, na disku druhém lze ve větším klidu sledovat samotný příběh. K tomu můžeme pro jistotu nahlížet do bookletu, aby nám neuteklo opravdu žádné slovo básně, psané zpravidla volným veršem (a za básně můžeme považovat většinu miniaturních příběhů na Dívčí válce). O tom, že je Dívčí válka promyšlená do posledního detailu, svědčí řazení písní. Úvodní O změně lze totiž chápat jako prolog či předznamenání celého alba. O změně totiž nesní pouze Alenka, o které (trochu exaltovaně, avšak rozhodně ne nezajímavě) zpívá Dagmar Andrtová-Voňková, ale nějakou změnu vyhlížejí téměř všechny hrdinky Burianových příběhů. Táňa v písni Potřetí? touží potkat toho pravého, inteligentní Magdaléna (Kráska a zvířata) prahne po důstojném zacházení, Markéta potřebuje vítězství a Lenka (Mezi polévkou a hlavním jídlem) už nechce být jen manželkou, matkou a hospodyní a Alice sice má Dva milence, avšak „pořád ještě čeká na prince“. Status quo snad vyhovuje pouze oblíbené Bohyni kuchyně Květě. Ač tedy různé, mají „Burianovy ženy“ cosi společného – své touhy, na jejichž splnění se snaží pracovat (nebo by se rády snažily, kdyby věděly jak). V předposlední písni by šachistka Šárka (V černobílém vesmíru) byla ráda, kdyby jasná pravidla jako ve hře v šachy platila i v životě. A její poznání, že „život žádná pravidla nemá“ můžeme brát jako druhé krédo provázející nás celou deskou. Přes tyto shodné rysy jsou příběhy vylíčeny rozličným způsobem, a to především díky už zmíněné účasti různých interpretek. Přednes některých z nich poznáte na první poslech – například Lenka Dusilová (Anna a její věšáci) nebo Sestry Steinovy (S počtářem) jsou nepřeslechnutelné. Svého razantního projevu se drží Zuzana Michnová (Bezejmenná), velmi pěkný je klidný příspěvek Martiny Trchové (Kráska a zvířata). Ester Kočičková (Dva milenci) zde (přes ironii textu) vyznívá laskavěji než na svých vlastních albech a Číňanku Feng-jün Song (Bohyně kuchyně) bych asi nepoznal vůbec. S frázováním si zajímavě hraje Zuzana Homolová (Apokalypsa), v zajímavé rockové poloze se představuje Jana Koubková (Uprostřed noci). Ovšem za nejlépe zazpívaný pokládám Banální příběh v nenapodobitelném přednesu Hany Hegerové. Hudební doprovod je někde v jasném souladu se zpěvem interpretky nebo náladou písně, zatímco jinde jako by se muzikanti v čele s Janem Burianem mladším a Jiřím Burianem alias Gregorym Finnem snažili provokovat. Iveta Kováčová (známá ze souborů žánru world music Triny a Camael) je například podbarvena elektronikou a přesto (či proto?) zní Intelektuválka zajímavě. Naopak ráznou Ivanu Chýlkovou bych si dokázal představit s rockovým doprovodem, a zatím jí sluší i akustická kulisa s výrazným kontrabasem Tadeáše Mesanyho (Není tak bohatá). Bezejmenná Zuzany Michnové je vlastně klidnější poprock s kombinací klavíru, živých bicích a elektroniky. Gregory Finn nezapřel duši rockera v Normální holce, jejíž doprovod připomíná v textu odmítanou „muziku pro normální holky“. Rocková je i Uprostřed noci, avšak ji zpestřuje banjo Ondřeje Ježka. Folkařka Zuzana Homolová je – vcelku zajímavě – pohlcena elektronickým doprovodem (Apokalypsa), zatímco Ester Kočičkovou ve Dvou milencích podkreslují především klavír a bubny a hlasu Lenky Dusilové je v Anně a jejích věšácích partnerkou především výrazná baskytara. A poslechnete si pozorně Dorotu Barovou, známou z tichého dua Tara Fuki, jak se nechává doprovázet téměř funky rytmikou, připomínající disco éru 80. let. Prostě co píseň či příběh, to jiné hudební barvy. Co píseň, to naprosto jiné vyjádření původní myšlenky. Další rozměr albu dodává booklet, ve kterém je ke každé dívce či ženě přiřazena jedna květina. A tak se posluchač může sám sebe ptát nejen na to, proč se Bohyně kuchyně jmenuje Květa (že by asociace s květákem?). Ale třeba na to, proč Alici a její Dva milence symbolizuje právě třemdava, proč k Madle, hledající zrcadlo, autor přiřadil vlčí mák (Kde jsi zrcadlo?) nebo co má společného kosatec s „Intelektuválkou“ Jarmilou? Jan Burian skutečně nenatočil album. Vytvořil komplexní projekt, který hýří barvami, příběhy, významy. Spíše než běžnou populární hudbu připomíná gotické obrazové cykly, ve kterých svou – dnes už často nerozšifrovatelnou roli – hrálo každé gesto zobrazené postavy. Věřím, že v Burianově ženském světě je také vše promyšleno do poslední drobnosti. A že posluchač tím pádem nemůže celému albu porozumět? A je to vůbec třeba? Milan Tesař hudební redaktor Rádia Proglas, červen 2006 www.proglas.cz JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA „Možná jste z těch mužů, kteří redukují své představy o dívčí válce na problémy s menstruací a mužské na vydělávání peněz v reklamě,“ odvětil písničkář Jan Burian v listopadovém čísle časopisu Rock & Pop redaktorovi na otázku, zda by se uvolil některé ze svých písní na aktuálním albu Dívčí válka použít v reklamě. Bylo to ještě v době, kdy deska nebyla na světě. My už dnes víme, že by to ani nešlo. Je to album, které je celkem, svázané jedním konceptem a poslouchat ho v celku je skoro nutnost. Rozhodně se jedná o ojedinělý počin v Burianově diskografii. Tento osobitý český písničkář, který už přes třicet let vystupuje na koncertech a nahrává desky většinou sólově za doprovodu klavíru, se pustil do velkého sousta. Zbavil se tentokrát (podle vlastních slov) ješitnosti a nenatočil sólové album. K aktuálnímu dvojalbu Dívčí válka přizval hned několik spolupracovníků a především spolupracovnic. Na prvním disku Burian nezazpívá ani hlásku, účinkuje zde dvacet zpěvaček, které na ploše devatenácti písní popisují příběhy různých žen. Druhé CD obsahuje stejné písně, ovšem v Burianově sólové interpretaci s klavírem, tak jak je mohou znát návštěvníci jeho koncertů – jde o živé nahrávky ze sklonku roku 2005. Zajímavá paralela. Mnohdy jsou písně o mnoho živelnější, ale častěji se v osamoceném klavíru odhalí monotónnost a předvídatelnost harmonických postupů. To však nemění nic na tom, že textařsky je každý kus na vysoké úrovni. Od drobných ironických náznaků a přirovnání (zejména v písni O dovolené, v níž Štěpánka hraje lakros s naběračkou, opaluje se nad sporákem, navštěvuje módní přehlídky v prádelníku...) po dokonale vystavěné příběhy jednotlivých hrdinek písní. Každá má své jméno a každá má být z jiného soudku. A tak jako ve výtvarně velmi povedeném bookletu, který je herbářem jednotlivých žen – květin, se do hudebního herbáře snažil autor vylisovat rozmanité dívky, paní a slečny. A také si k tomu přizval rozmanité interpretky. Všechny hrající zpěvačky a zpívající herečky se do svých rolí vžívají dobře. Snad až na výkon Doroty Barové z Tara Fuki se dají všechny zúčastněné dámy označit za vynikající. Možná to svědčí o odevzdaném přístupu k životu, který její hrdinka Lenka vede, když bezvládně tančí „mezi polévkou a hlavním jídlem,“ ale troufám si tvrdit, že intonační nepřesnosti (byť kryté zdvojením nahraného hlasu) zamýšleny nebyly. Další interpretky si vedou o hodně jistěji ve svých rolích – Ester Kočičkové člověk věří, že má jako Alice dva milence, Evě Holubové se zase povedlo vylíčit strasti ženy na mateřské dovolené, Jana Koubková jako Eva si chlapsky dodává kuráž a začíná se mít ráda apod. Vyzdvihnout je třeba výkon Hany Hegerové, která v písni Banální příběh dokáže utvořit neobyčejně sevřenou atmosféru, která skladbě sedí. Kromě interpretačních skvostů vévodí prvnímu disku především většina aranží, které prošly rukama Burianova syna Jana. Druhý Burianův syn Jiří (aka Gregory Finn známý z pražské poprockové skupiny Southpaw) se na albu podílel jako hudebník. Nejbarvitěji a vcelku progresivně je instrumentovaná píseň Inteletuválka. Až na celkem banální kolovrátkový podklad k písni Normální holka (i když i toto mohlo být zamýšleným oxymorónem k textu písně o dívce, která se stýká s nepochopením okolí kvůli tomu, že odmítá být „normální“) všechny aranže dokonale korespondují s textem příběhů a tvoří důležitý další rozměr k původním (na druhém disku publikovaným) verzím písní. Jediným otazníkem tak zůstává samotný koncept desky. Album se zdá tématicky různorodé, ale jen zdánlivě. Na Dívčí válce se zpívá o ženách od sedmnácti do osmdesáti let, jsou to intelektuálky stejně jako ženy v domácnosti, ale na co je důležité upozornit: tolik se od sebe neliší. Většina z nich nemá potřebné sebevědomí (a proto si je zpěvem písně dodávají – Eva), nenávidí svůj vzhled (Magdaléna je příliš krásná, proto muže zajímá jenom její tělo, naopak Madla se nemůže na sebe ani podívat do zrcadla), mají problémy v manželstvích nebo jsou z jiných důvodů nešťastné a osamoceny (Lenka, Štěpánka, Kamila, Jarmila, Eva,...). Vlastně to jsou povětšinou písně o ženách frustrovaných, málo sebevědomých, o jejich věčném čekání na prince, který přijede na bílém koni. (Tento motiv se na albu vyskytne celkem třikrát – v písních o Alence, Alici a Táně). Jan Burian dal albu ambiciózní motto: „Tento projekt má sloužit lepšímu pochopení mezi oběma pohlavími.“ Popisovat ženy jako frustrované a ve své podstatě zamindrákované bytosti, které často upoutává domácnost a plotna, krokem po zamýšlené cestě opravdu není. V tom jsem možná větší feminista než Burian. Jako CD může (s menšími výtkami) obstát hudebně, aranžérsky nebo textařsky. Jako „koncept“ pohledu do ženské duše v plné šíři ale rozhodně ne. Není totiž jasné, kdo tu válčí? Je to válka, kterou vedou mezi sebou zástupci obou pohlaví, nebo spíše ženy, slečny a dívky samy se sebou? Jan Vávra HisVoice, č.3/2006 www.hisvoice.cz
Poslední aktualizace byla provedena 3. července 2006

Dívčí válka - recenze

Dvacítka zpěvaček vyhrála Burianovu Dívčí válku

Pravidla šťastného návratuZuzaně Homolové a Janu Burianovi pomohli k mimořádně vydařeným tématickým deskám mladí spolupracovníci

Duše pokorně sklízí mísy

Dívčí válka: Šmírování kuchyní a ženských duší

Válku Burian vyhrál, ale se ztrátami

Jak vojevůdce Burian vedl Dívčí válku

Každá má své místo

Bez nich bylo by smutněji

JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA

Jan Burian – Dívčí válkaZač je toho loket být nyní dívkou či ženou.

Jan Burian: Dívčí válka

Babský mejdan

PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS Dívčí válka Jana Buriana

Posezení s 20 ženami

Obtížní manželé

Trik s pohlavím

V DÍVČÍ VÁLCE MÚZY NEMLČÍ

PÍSNIČKOVÝ TIP: Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka) Přikázané uvolňování

Všechny ženy jsou bohyně

Jan Burian: Dívčí válka

JAN BURIAN: DÍVČÍ VÁLKA

Pravidla šťastného návratu
Zuzaně Homolové a Janu Burianovi pomohli k mimořádně vydařeným tématickým deskám mladí spolupracovníci

Jan Burian – Dívčí válka
Zač je toho loket být nyní dívkou či ženou.

PÍSEŇ HLEDÁ SVŮJ HLAS
Dívčí válka Jana Buriana

PÍSNIČKOVÝ TIP:
Jan Burian – Mezi polévkou a hlavním jídlem (Lenka)
Přikázané uvolňování