Psaní
DALEKO OD MOSKVY
Dva ruští hoši se minulý týden v tramvaji číslo patnáct zabývali evropskou módní hrou japonského původu sudoku. Mávali novinami a hlasitě vykřikovali, jak to tak lidé pubertálního věku na celém světě dělávají. Jejich ruština mi ale byla docela příjemná, vypadali celkem kultivovaně a sympaticky, jen ty kštice se jim na kulatých hlavinkách třepaly jako Ivánkovi z Mrazíka. Nutilo mě to k potutelnému úsměvu, na chvíli jsem zřejmě zapomněl, že občas také mohu působit trochu divně. Když jsem například v Americe popocházel v černých šortkách a tričku, pletli si mě s karikaturou ruského fotbalového sudího...
Když mi to došlo, přeskočil jsem zpátky přes oceán a ponořil se raději do svých novin. Četl jsem zrovna o zastřelení novinářky Anny Politkovské, o plutoniu, které zabilo obráceného agenta KGB Litviněnka, a o tom, že teď prý dokonce někdo chtěl otrávit mého oblíbence Jegora Gajdara, někdejšího otce pokusu o ruskou reformu a dalšího z Putinových odpůrců. Porušil jsem etiketu a ještě z tramvaje co nejtišeji zatelefonoval kamarádce Mileně. „Nepanikař,“ řekla. „Ještě se nic nepotvrdilo, třeba se mu jen udělalo špatně.“
Snažím se nepanikařit, ale moc mi to nejde. Mám k tomu člověku sentimentální vztah, neboť jeho dědeček Arkadij Gajdar byl v dětství mým oblíbeným spisovatelem. Já nepocházím z generace formované foglarovkami. To, že se nemá lhát, jsem se dozvěděl z gajdarovek – od Čuka a Geka. Že se má pomáhat starým lidem, mě naučil Timur a jeho parta. No, trochu jim v tom pak pomáhal i Vinnetou, ale to byl taky rudý gentleman... A tak když přišel v devadesátých letech Jegor Gajdar s reformami, pocítil jsem spřízněnost. Asi taky četl stejnou literaturu jako já. Kdo by teď nezačal panikařit! Zemřelo už příliš mnoho Rusů, kteří odporovali tomu malému studenému chlapíkovi Putinovi, jenž tak okouzlil Evropany bez paměti. Měl jsem najednou sto chutí zeptat se tramvajových Ivánků luštitelů, co oni na to. Ale nakonec jsem to neudělal, vypadali tady uprostřed naší metropole tak šťastně, daleko od svých, daleko od Moskvy...
Po první světové válce byla Praha plná ruských uprchlíků před Stalinem. Řada Čechů, uchvácených svou vírou v násilný způsob přeměny světa, jim moc nerozuměla a raději oslavovala návštěvy dočasné. Třeba takového Majakovského tu vítali jako misionáře ze země, kde zítra znamenalo včera (tomuhle sloganu jsem stejně nikdy nerozuměl). Když pak ale zavřeli a zavraždili v Rusku skvělého divadelníka Mejercholda, shromáždili se někteří čeští umělci v divadle u mého tatínka E. F. Buriana a podepsali proti Stalinovi petici. Tatínek umřel v roce 1959 jako národní umělec ve státním sanatoriu na nečekanou otravu jater po banální operaci žlučníku; veškeré dokumenty o tom se rychle ztratily. Když jsem se nedávno s nejistotou kolem otcovy smrti svěřil své estonské kamarádce, spisovatelce a bývalé disidentce, poklepala si teatrálně na hlavu a řekla: „O jaké nejistotě to mluvíš? Přesně tímhle způsobem tady v Estonsku zemřelo tak dvě stě lidí!“
Tak se mi teď divte, že mám o Jegora strach. Co kdybychom pak museli svolat třeba do Archy protestní akci, podepsali tam petici, a až Evropská unie definitivně uvěří, že to s námi Putin myslí dobře, měl by nás pěkně všechny na seznamu… Copak se historie neopakuje?
Hoši v patnáctce si se sudoku zatím příliš nevěděli rady. Ale měli by se to naučit, říkal jsem si, sudoku, to je jen začátek – ty opravdové záhady nás všechny teprve čekají.
Jan Burian
psáno pro Pražský deník