Rozhovory
JAN BURIAN : AŽ BUDU MRTVÝ, BUDU DOKONALÝ
Písničkář, spisovatel a skladatel Jan Burian vystoupí dnes od 18 hodin ve zlínské hvězdárně.
Pane Buriane, ve hvězdárnách se většinou konají akce jiného typu, než jsou koncerty. Proč budete hrát zrovna tam?
Možná právě proto. Ale na druhé straně písničkář se ke hvězdám hodí. Mám hodně skladeb o černých dírách, o Polárce, bílém trpaslíkovi… Poezie a hvězdy, to je staré téma…
Když už mluvíme o prostředí; vyhovují vám spíš menší kluby? Anebo si rád zazpíváte i na festivalech, kde je sice spousta publika, které by jinak na váš koncert nepřišlo, ale zároveň tam bývá občas problém s ozvučením, chvat, minimální intimita a podobně.
Máte pravdu, jsem intimní zpěvák. Když vylezu před publikum někde v amfiteátru, a to jako profesionál klidně udělám a strach nemám, je to spíš taková upoutávková akce. Jde o to, aby si lidé řekli, hele, možná by stálo za to, zajít do klubu. Na velkých pódiích se musejí hlásat jednoduché myšlenky, protože jak napsal Gustave Le Bon: Inteligence davu rovná se inteligenci nejméně inteligentního člena davu.
Absolvujete zhruba sto koncertů ročně. Jak měníte jejich náplň, případně provedení, abyste z toho nezešílel?
Improvizuji a bavím se. Zkouším vymýšlet nová témata. Třeba loni jsem si zaškrtl ve svých textech všechny zmínky o zvířatech a udělal zvířecí večírek, vždycky z toho něco zábavného vznikne, a tak mi snad nuda nehrozí. Hraní mě prostě baví. Co mě deptá, je neustále sed zhoršující situace na silnici, občas i neprofesionalita pořadatelů či techniků. Ale zatím to většinou z vl ádám s nadhledem, doufám…
Jak reaguje vaše publikum na nové písničky? Cítíte z něj jistou konzervativnost? Máte pocit, že spíš ctí starší osvědčené skladby, a nové přijímá jen těžko?
Žádné publikum není stejné, každé představení je jiné. Když jdu na jeviště, většinou nevím, co budu hrát a o čem mluvit. Mně by ani tak nevadili konzervativní diváci, spíš zapšklí nebo hloupí. Takoví na mě chodí málo, protože když už se vydáte třeba ve Zlíně na kopec, trochu tušíte na co šplháte. Nakonec spíš chcete porozumět a bavit se, a čekáte, čím vás ten zpěvák překvapí. To v pop music jsou důležité takzvané. hity a říká se, že lidé chtějí hlavně to, co už znají. Z toho se odvozují ty pokleslé teorie o poslechovosti v rozhlase a také to, že po zbytek života budu muset poslouchat Jiřího Korna a Helenu Vondráčkovou. U písničkářů, kteří zpívají, co si myslí, to moc nehrozí.
A přesně takové hudebníky jste sdružil do volného sdružení Osamělých písničkářů, kteří od září pravidelně vystupují v pražském Divadle Na prádle. Co musí hudebník umět, abyste mu členství nabídl?
Musí to být osobnost, neměl by nikoho kopírovat. To je kupodivu častý jev na naší scéně, spousta lidí hraje skoro tak dobře jako Oldřich Janota, Karel Plíhal nebo někdo jiný, ale existuje jenom jeden skutečný Janota, jestli mi rozumíte. A tak i když jsou ti jejich třeba neuvědomělí epigoni nadaní a moc milí a svým způsobem jim fandím, nemůžu je jako dramaturg zvát. Je pěkné, když ale objevíte někoho, kdo je úplně svůj a naprosto nekopírovatelný – Petr Nikl, Jiří Konvrzek atd…
Jste člověkem poměrně aktivním a také úspěšným v řadě oborů více či méně příbuzných. Co vás žene do tolika nových projektů?
Nevím, co mne žene, ale dělám většinou jen to, co mě baví, co mne nějak vnitřně obohacuje, respektive to, co mě zdokonaluje. Takže až budu mrtvý, budu dokonalý.
Nepociťujete svou mnohostrannost někdy jako handicap? Myslím v tom smyslu, že cítíte, že něco děláte na úkor jiného?
Nepociťuji to a to bude asi chyba. Třeba kdybych psal celý život jeden písňový text, musel by být nakonec dost vybroušený. Tak se aspoň tvářím, že ho opravdu píšu – zkouším to na různé způsoby… Ale ne, dělám si legraci! Já mám prostě pocit, že všechno co dělám, spolu nějakým způsobem souvisí. Často třeba u klavíru odpočívám od psaní a naopak…
Na čem nejintenzivněji pracujete nyní?
Píšu týdně jeden fejeton o Praze do Deníku, pomalu se stěhujeme do studia s projektem Muži jsou křehcí. Od nového roku se mi povedlo napsat tři nové písničky a taky se těším na léto, až budu provádět turisty po Islandu a poprvé i po Portugalsku. A taky se chystám zhubnout a potřebuji, aby se mi vrátila ta backhandová smeč, kterou jsem zapomněl, protože mě teď Zdeněk Lukeš v ping-pongu několikrát za sebou porazil a to vážně nesnesu…
Šárka Zelinská, Zlínský Deník, 30. ledna 2007