Psaní

AŤ ŽIJE MÍR!

„Bojovat za mír je jako souložit pro panenství“, tenhle citát z dávných dob mi bleskl hlavou, jakmile jsme se Vítem a Filipem usnesli, že příští pořad z našeho televizního cyklu bude o mírové aktivistce. I to slovní spojení – mírová aktivistka – mi znělo jaksi nelibě a vsadil bych se, že značné části naší veřejnosti připadá jen o něco méně podezřelé než termín válečný štváč. A vůbec – co to slovo mír? Skloňovali jsme ho čtyřicet let ve všech sedmi nebo možná i více pádech na každém transparentu k prvnímu máji. A teď i Miloš Zeman nedávno prohlásil, že nesnáší pacifisty, a Václava Klause, kterému prý připadají levicoví i batůžkáři či milovníci snowboardingu, se nikdo na mírové aktivisty snad ani neodvážil zeptat... Mír to má u nás spočítaný. Nikdo mu nebrání, aby byl, ale nezdržujte nás s ním!
Ivona Novomestská se také ošívá, když o ní řeknu, že je mírová aktivistka. Velmi často se setkává s tím, že ji kdekdo nazývá něčím, co jí není příjemné a čím by rozhodně být nechtěla. Při natáčení ji nejvíc ranil jistý náměstek ministra, který jí místo odpovědi na otázku řekl, že tím, co dělá, pomáhá Bin Ládinovi.
„A to jsem se zeptala jen na to, proč donedávna vl áda říkala, že nás ohrožuje Írán, a teď prohlašuje, že je to Rusko. Chtěla jsem jen vědět, kdo nás tedy podle nich ohrožuje.“
Ani Ivona prý není pacifistka, je pro aktivní nenásilí.
„Ale existují samozřejmě situace, kdy se člověk bránit musí,“ dodává a sama přichází s příkladem: „Třeba když někoho napadnou v tramvaji.“
Využívám toho a připomenu jí radar. Je totiž zakladatelkou iniciativy proti umístění radaru na našem území. Člověk ovšem nemůže předpokládat, že ji zrovna před televizní kamerou přesvědčí třeba poukazováním na příklady z historie.
„Jste moc zakořeněný ve své vl astní minulosti, dneska už je jiná doba,“ řekla mi na to.
Chce se mi oponovat, ale raději mlčím a přemýšlím o tom, co si myslí. Ptát se mně teď připadá mnohem zajímavější než mluvit o sobě.
Zastavujeme lidi na ulici a vyzvídáme, zda jsou pro radar nebo naopak. Snad všichni, které potkáme, říkají, že jsou proti. V touze po vyváženosti vstupujeme s Ivonou do pitoreskní smíchovské prodejny uniforem, zbraní a vojenského haraburdí všeho druhu. Za pultem stojí obrovitý holohlavý mladík v maskáčích, a když spatří kameru, mírným hlasem nás pokárá:
„Mohli jste se zeptat, jestli můžete natáčet. Ale prosím, co si přejete?“
Také je proti radaru.
„K čemu cizí vojska na našem území?“ dodá, aby bylo jasno.
Kvůli zmíněné vyváženosti Ivona venku poznamená, že z jeho odporu moc velkou radost nemá, protože je to nacionalista.
„Možná byste raději brala, kdyby byl tak trochu pro radar, ale nebyl přitom takový nácek,“ zeptal jsem se venku před dřevěnou reklamní figurínou lákající ke koupi nějakého pěkného nožíku se žlábkem pro odtok krve...
„Nejspíš jo,“ zasmála se. Humorem za mír!
Natáčení skončilo. Naše mírová aktivistka brzy odletí do Indie, kde bude zdarma pracovat v domově pro stovku osiřelých dětí, na který se jí podařilo před časem sehnat peníze. „Musím tam jet, aby to tam nespadlo,“ pravila. Je jí čtyřiadvacet.
Cestou z natáčení jsem si vzpomněl na text jedné dávné Mertovy písně:
„Zdálo se mi, že ztrácím cenu, indickejm dětem hlad nezaženu...“
Jsem zkrátka příliš zakořeněný v minulosti...

.Jan Burian
(pro Pražský deník, leden 2008)