Psaní

A PANU K. TO NEŘEKNEME!

V příjemné japonské restauraci v Navrátilově ulici jsme poseděli s panem K. a jeho ženou. Pan K. je japonský byznysmen. Na první pohled vypadá velmi nejaponsky, spíš připomíná nějakého vládce světa ze sci-fi seriálu – má skoro dva metry, zdobí ho elegantní plnovous a odpovídající oblek. Řekl jsem to jeho české manželce a ona na to:
„Uvnitř je mnohem japonštější.“
Během rozhovoru jsem se pak svého vládce světa neprozřetelně zeptal, co se mu nelíbí na Češích.
„Jsou strašně nespolehliví,“ vypálil téměř bez přemýšlení. „Nespolehliví, nedůvěryhodní, líní, bez disciplíny. Nedá se s nimi prakticky normálně spolupracovat.“
Zatvářil jsem se, jako kdyby mě se to netýkalo, ale pak jsem se přece jen osmělil a hlesl jsem:
„No a je podle vás na Češích také něco, co se vám líbí?“
Ani teď nezaváhal:
„Umějí se ohromně bavit. Jsou bezprostřední a veselí.“
V té chvíli jsem si vzpomněl, jak někteří spoluobčané líčili spolupráci s černými Afričany: „Nespolehliví, líní, ani vám nezvednou telefon – ale umějí se úžasně bavit...“
Já jsem se moc nebavil. V průchodu ve Vodičkově ulici jsem se pak díval do výlohy Úřadu městské části Prahy 1 a utěšoval se, že se u nás přece jen tu a tam věci vylepšují (třeba zrovna tahle výloha!) a že možná časem také vyspějeme v solidní partnery pana K. Vždyť to tu zase není tak strašné, autobusy už občas jezdí včas a nedávno mi dokonce jeden řemeslník řekl, že mi vystaví fakturu!
Musím přiznat, že v devadesátých letech jsem býval optimističtější. Potřásal jsem si v myšlenkách s neviditelnou rukou trhu a říkal jsem si, že až ta ruka začne být viditelná a začne doopravdy fungovat, ubude lajdáků a vychytralých melouchářů, stát zeštíhlí a bude z něj pružný krasavec. Vkládal jsem naděje i v pověstné „zlaté české ručičky“, v průmyslovou tradici Rakouska-Uherska a také v to, že „nouze naučila Dalibora housti“...
Jenže zlatá česká ručička trhu ani teď po letech neúčinkuje, jak by si člověk přál, a stát se chová jako líný hloupý Honza za pecí. No a Dalibora nouze nic nenaučí, protože životní úroveň mu pořád nějakým záhadným způsobem stoupá, a tak jen zírá na televizi a akčně se cpe potravinami zakoupenými v supermarketu... Ale co to plácám, vždyť tohle podivně znějící pořekadlo stejně odpradávna znamenalo něco úplně jiného: staročeské „bieda naučila Dalibora hústi“ prý ve skutečnosti znamená „utrpení přinutilo Dalibora naříkat“! Chudák Dalibor z Kozojed se na žádný smyčcový nástroj hrát nenaučil, nikdo mu do okénka jeho věže nic nehodil, jen ho mučili, on zazpíval a pak ho popravili...
Ještě že o tom neví pan K. To už by s ním potom asi fakt nebylo k vydržení...

Jan Burian
(pro Pražský deník)


Nyní se nacházíte zde: hlavní stránka > psaní > A PANU K. TO NEŘEKNEME!
HLAVNÍ MENU kdo je kdo pozvánka hudba film / televize psaní obrázky historie chcete mě? kontakt english deutsch icelandic danish estonian swedish aaland	Psaní A PANU K. TO NEŘEKNEME! V příjemné japonské restauraci v Navrátilově ulici jsme poseděli s panem K. a jeho ženou. Pan K. je japonský byznysmen. Na první pohled vypadá velmi nejaponsky, spíš připomíná nějakého vládce světa ze sci-fi seriálu – má skoro dva metry, zdobí ho elegantní plnovous a odpovídající oblek. Řekl jsem to jeho české manželce a ona na to: „Uvnitř je mnohem japonštější.“ Během rozhovoru jsem se pak svého vládce světa neprozřetelně zeptal, co se mu nelíbí na Češích. „Jsou strašně nespolehliví,“ vypálil téměř bez přemýšlení. „Nespolehliví, nedůvěryhodní, líní, bez disciplíny. Nedá se s nimi prakticky normálně spolupracovat.“ Zatvářil jsem se, jako kdyby mě se to netýkalo, ale pak jsem se přece jen osmělil a hlesl jsem: „No a je podle vás na Češích také něco, co se vám líbí?“ Ani teď nezaváhal: „Umějí se ohromně bavit. Jsou bezprostřední a veselí.“ V té chvíli jsem si vzpomněl, jak někteří spoluobčané líčili spolupráci s černými Afričany: „Nespolehliví, líní, ani vám nezvednou telefon – ale umějí se úžasně bavit...“ Já jsem se moc nebavil. V průchodu ve Vodičkově ulici jsem se pak díval do výlohy Úřadu městské části Prahy 1 a utěšoval se, že se u nás přece jen tu a tam věci vylepšují (třeba zrovna tahle výloha!) a že možná časem také vyspějeme v solidní partnery pana K. Vždyť to tu zase není tak strašné, autobusy už občas jezdí včas a nedávno mi dokonce jeden řemeslník řekl, že mi vystaví fakturu! Musím přiznat, že v devadesátých letech jsem býval optimističtější. Potřásal jsem si v myšlenkách s neviditelnou rukou trhu a říkal jsem si, že až ta ruka začne být viditelná a začne doopravdy fungovat, ubude lajdáků a vychytralých melouchářů, stát zeštíhlí a bude z něj pružný krasavec. Vkládal jsem naděje i v pověstné „zlaté české ručičky“, v průmyslovou tradici Rakouska-Uherska a také v to, že „nouze naučila Dalibora housti“... Jenže zlatá česká ručička trhu ani teď po letech neúčinkuje, jak by si člověk přál, a stát se chová jako líný hloupý Honza za pecí. No a Dalibora nouze nic nenaučí, protože životní úroveň mu pořád nějakým záhadným způsobem stoupá, a tak jen zírá na televizi a akčně se cpe potravinami zakoupenými v supermarketu... Ale co to plácám, vždyť tohle podivně znějící pořekadlo stejně odpradávna znamenalo něco úplně jiného: staročeské „bieda naučila Dalibora hústi“ prý ve skutečnosti znamená „utrpení přinutilo Dalibora naříkat“! Chudák Dalibor z Kozojed se na žádný smyčcový nástroj hrát nenaučil, nikdo mu do okénka jeho věže nic nehodil, jen ho mučili, on zazpíval a pak ho popravili... Ještě že o tom neví pan K. To už by s ním potom asi fakt nebylo k vydržení... Jan Burian (pro Pražský deník)
Poslední aktualizace byla provedena 2. července 2007